Ecce Homo - Louis de Rouvroy Saint-Simon

Jeho otcem byl do hodnosti paira Francie povýšený Claude de Rouvroy Saint-Simon. Matka, Charlotte de l'Aubespine, patřila svým původem ke staré francouzské šlechtě, jejíž příslušníci zastávali vysoké funkce za Františka I. Hoch dostal dobré vychování i odpovídající vzdělání u jezuitů, zejména u slavného Sanadona, editora vydání básnických spisů Horatia a také schopného básníka. Později, až upadnou v královskou nemilost, bude se Saint-Simon jezuitů zastávat. Teď však v 17 letech zjistil, že vzdělávání již bylo dost a odešel r. 1692 ke královským mušketýrům. Díky tomu měl možnost podílet se na francouzském dobytí pevnosti Namuru a také na slavné bitvě u Neerwinden, kde 29. července 1693 porazil francouzský maršál François Henri Luxembourg nizozemsko-španělsko-anglickou armádu Viléma III. Oranžského. V témže roce se stal Saint-Simon po otci vévodou a pairem, takže jej v armádě už dále nic nedrželo. Jako záminku si našel fakt, že jej král Ludvík XIV. zanedbával ve služebním postupu. V roce 1695 se oženil s Gabriellou de Durfort, která byla dcerou maršála Jacquese Henriho de Durfort Civrac de Lorge, pod nímž Saint-Simon sloužil. V následujících dvaceti letech pobýval de Saint-Simon ve Versailles a na svých statcích Laferté.

Logo|foto:Český rozhlas

Ožil až v r. 1715, po smrti krále Ludvíka XIV., jehož si nikdy neoblíbil. Velmi intenzivně podporoval Filipa Orleánského a vysloužil si za to hned po jeho nástupu do funkce regenta království titul státního rady. Podporoval Filipa Orleánského, ačkoliv neměl mnoho důvodů k tomu, aby si jej oblíbil. Filip byl odpůrcem jezuitů, založením spíše libertin a Francie za jeho vlády ustoupila z pozice mezinárodní velmoci. Přesto byl Saint-Simon potěšen, když byl pověřen rolí vyslance v Madridu, kde měl r. 1721 požádat o ruku mladičké španělské infantky Marie Anny pro budoucího krále, Ludvíka XV. Nato byl povýšen na granda, ale jeho kariéra se již nachylovala. Jednoho prosincového dne r. 1723 zemřel přímo na zasedání královské rady princ regent a vévoda Bourbonský, jenž se ujal regentství, nebyl již Saint-Simonovi po chuti. Uchýlil se tedy na svůj statek, kde žil nadále v ústraní a zabýval se zejména sepisováním vlastních pamětí. Nezažil ani, jak markýza de Prie z titulu milenky nového regenta zvrátila jeho dílo, pokud jde o sňatkovou politiku. Odeslala totiž španělskou infantku zpět domů a vybrala pro budoucího krále dceru sesazeného polského krále Marii Leszczynskou.

Saint-Simonovy Mémoires jsou jedním z hlavních pramenů dějin přelomu 17. a 18. stol., zahrnují totiž léta 1694-1723 a popisují tak posledních 20 let panování Krále Slunce a dobu regentství. Autor líčí zejména osobní pohnutky událostí a dvorní intriky, ovšem paměti nejsou prosty osobních hodnocení ze strany samolibého a uraženého dvořana. O Ludvíku XIV. konstatoval s odstupem, že "se narodil s duchem méně než prostředním", ale že byl "duch, jenž je schopen se vyvíjet, zjemňovat a vypůjčovat si od bližních bez napodobování a bez ostychu". Byla to, právě proto, že ji pronesl nepřítel, spíše hluboká poklona, zvláště když Saint-Simon s bezelstností povýšence říká, že král si nedovolil ani ten nejlaskavější a nejnevinější posměch a nikdy neminul ženu, aniž smekl klobouk, "i když to byla komorná a on to věděl". Sant-Simon žil na svých statcích vlastně ve vyhnanství, posledních 30 let života stále osamělejší, když přežil své vrstevníky, manželku i syna. Zemřel v 80 letech a jakoby to nestačilo, pět let po jeho smrti se narodil socialista Claud Henri Saint-Simon. Hezký den!