Ecce Homo - Konstantin Veliký

Jeho otcem byl Constantius Chlorus, důstojník a později mladší spolucísař Ma-ximianův, jeho matka Helena pracovala jako hostinská. Konstantinovi se nedostal žád-ného závratného vzdělání a tuto mezeru doháněl ještě v pokročilém věku. Mladík slou-žil v armádě a zúčastnil se několika tažení na východ a za Dunaj. V té době byl císařem Dioklecián, to je ten, jenž si postavil svůj nádherný palác ve Splitu a měl pro západní část říše spoluvladaře Maximiana. Oba si říkali augustové, zatímco dva mladší panovníci byli nazýváni césary. Dohromady tetrarchie neboli vláda čtyř. Césary byli do r. 305 Galerius a Konstantinův otec. Pak oba augustové odstoupili a césarové zaujali jejich místa. Constantius Chlorus se stal vládcem západu a konečně mohl syna povolat k sobě. Než však Konstantin dorazil do Galie, otec v červnu 306 zemřel. Legionáři provolali Konstantina císařem bez ohledu na nástupnický řád. Gale-rius nebyl nadšen, ale nakonec jej jako spoluvládce potvrdil. Aby od něj měl na výcho-dě pokoj, pověřil jej ochranou Galie, Británie a rýnské hranice před útoky barbarů. No-vý césar si vedl úspěšně a už tehdy projevoval značnou krutost, když náčelníky poraže-ných Germánů a Galů předhazoval dravé zvěři.

Logo|foto:Český rozhlas

Brzy se však narušený vládní systém začal hroutit. Maximian, jenž už se jednou vzdal vlády i jeho syn Maxentius využili situace a opět se snažili získat moc v Římě. Konstantin se však ukázal jako schopný intrikán, Maximianovu dceru Faustu pojal za manželku, ale podporu tchánovi neposkytl. Počkal si, až jej Galerius porazí a když se k uchýlil k němu do Galie, donutil jej k sebevraždě, ba dokonce se říká, že jej dal zákeřně popravit. Když r. 311 zemřel Galerius, zůstal Konstantinovi jediný sok, uzurpátor Ma-xentius. Přestože měl proti němu armádu sotva poloviční, vyrazil Konstantin z Galie na Řím, veden příkladem Caesarovým. Dobyl severní Itálii a téměř u hranic Věčného měs-ta se v bitvě u Mulvijského mostu měl srazit s Maxentiem. V noci před bojem se prý Konstantinovi zjevilo znamení kříže a tak šli jeho pohanští bojovníci do boje s jménem křesťanského proroka na rtech. Tedy už ne César, ale Ježíš. Maxentius zahynul na útě-ku v Tibeře a cesta k vládě byla pro Konstantina volná. Tedy k vládě na západě, neboť ve východní části zatím panoval dočasný Konstantinův spojenec Licinius. Dočasný, neboť byl u moci, dokud Konstantin neuspořádal poměry na západě. Po deseti letech nechá i tohoto spojence popravit, když jej nejprve vojensky potře.

Do dějin vešel Konstantin Veliký zejména jako ochránce křesťanství. Pravdou je, že všechny oslavné spisy na jeho osobu pocházejí z pera křesťanských autorů, takže je lze označit za poněkud jednostranné. Jednostranný je i výklad ediktu milánského z r. 313. Nepovoloval jím křesťanství, jež nebylo tou dobou zakázané, jen se s Liciniem dohodli, že Galeriův toleranční edikt bude interpretován hlavně ve prospěch křesťanů. Konstantin také založil na místě starého Byzantia nové město Konstantinopolis, jež se stalo centrem východořímské říše. Za válečné úspěchy a politickou moc byl nazván Velkým a za přízeň prokazovanou křesťanství se stal spolu se svou matkou svatým. Svatosti nevadilo, že byl v mnohém osobně krutější, než císařové křesťany pronásledu-jící. Dokonce nechal popravit i svého syna, což jak víme z příkladů Ivana Hrozného, Petra Velikého či Filipa Habsburského bývá příznakem krutosti až nelidské. Hezký den!