Ecce Homo - Karel Burian

Karel Burian je příslušníkem zakladatelské generace slavné Burianovic rodiny, do níž patřil i jeho o šest let mladší bratr Emil, budoucí barytonista Národního divadla, Emilův syn, režisér a skladatel E. F. Burian, vnučka Kateřina Rajmontová s pravnukem Filipem Rajmontem, oba herci a vnuk, písničkář Jan Burian. Karel Burian už ve čtyřech letech hrál na housle a v obecné škole v Rakovníku si povšimli jeho fotografické paměti. Na akademickém gymnáziu v Praze byl až do maturity primusem, aniž by otevřel učebnici, všechno si zapamatoval z výkladů. Poté měl studovat práva, ale už v jedenadvaceti jej přitáhla opera a svoji kariéru zahájil v Brně 28. září 1891 rolí Jeníka v Prodané nevěstě a den nato heroického Dalibora. V Brně však působilo hlavně německé divadlo a če ská opera jezdila po zájezdech. Burian proto zkusil zahraniční angažmá a ujal se až v dalekém Tallinu, tehdy Revalu. Když se přes noc naučil celý text Fausta a zachránil namísto ochořelého prvního tenora představení, stal se rázem hvězdou. Neměl však vyhráno, opera byla v módě, pěvců bylo hodně, ale vyhlášených scén málo. Burian se stal členem Královské opery v Hannoveru, ale běžné lyrické role jej neuspokojovaly. Až v r. 1898 se při jednom odskoku v Hamburku, kde hostoval v operách milovaného Richarda Wagnera, na Buriana usmálo štěstí. Tenorista Birrenkoven v prvním jednání Tannhäusera úplně ztratil hlas a ohrozil tak úspěch mimořádného představení se slavným barytonistou Leopoldem Demuthem. Buriana, který nikdy Tannhäusera nezpíval, uprosili a on se roli naučil o přestávkách. Závěrečné opony nebraly konce. Tím začala jeho světová kariéra wagnerovského pěvce.

Logo|foto:Český rozhlas

Burian byl jedním z našich největších pěvců, oplýval typicky hrdinným, barytonově zabarveným tenorem úžasné vytrvalosti, ale se schopností zpívat krásně i role lyrické. Vynikající bylo i jeho frázování, opřené o jedinečnou dechovou techniku. Že za rok odzpíval kromě jiných úloh 118 wagnerovských představení v jedenácti rolích nebo za jediný měsíc jedenadvacet večerů - to si dnes nikdo neumí představit. V opeře Tristan a Isolda vystoupil celkem stoosmadvacetkrát v titulní roli. Přitom ta je doslova vražedná; Ludwig Schnorr von Carosfeld, první představitel Tristana, po čtvrtém představení zemřel. Mnozí ji nedozpívali a někdo za ně musel poslední jednání nebo dvě zaskočit. Burian zpíval Tristana v Paříži i v newyorské Metropolit ní opeře. Tam Arturo Toscanini odklepal zkoušku, zastavil orchestr a prohlásil: "Zpívá nejrytmičtější pěvec světa."

Přesto Karel Burian doma neuspěl. V Národním divadle jej nejprve odkazovali do sboru, na přelomu století tu pobyl jednu slavnou sezónu pod Kovařovicem, ale nakonec odešel roztrpčen. Později už většinou jen hostoval. Ve světě jej srovnávali s Enricem Carusem, ale jak kdysi řekl Franz Wien-Claudi: "Wo bleibt der Caruso!" Kde zůstal Karel Burian víme. Supraphon jej nověji vydal na dvou klasických deskách v době, kdy nebylo zvuk možno nijak vyčistit. Přitom dokázal ztratit komplet 71 zachovaných Burianových snímků, takže: "Wo bleibt Burian?" Hezký den!