Ecce Homo - Jiří Stříbrný

Jiří Stříbrný se narodil v Rokycanech, kde měl jeho dědeček oblíbenou hospodu a otec nevýnosné zaměstnání advokátního koncipienta. Tatínka to táhlo k politice i k divadlu a to, jak obojí propojoval, ovlivnilo později synovy politické ambice i schopnosti. Mladý muž ještě studoval na střední škole (a nelze říci, že zrovna úspěšně), když byly v Praze položeny základy národně sociální strany. Stanul u nich Václav Klofáč, později dlouholetý předseda strany, stejně jako sedmnáctiletý Ferdinand Stříbrný nebo Jiří Velkoborský, jak se maskoval jménem své matky za svobodna. Mladý muž byl aktivním vzdělavatelem národně socialistické mládeže a také žurnalistou, který se rychle zocelil v aktivní politice a brzy si neuměl svůj život bez ní ani představit. Povolání stavebního projektanta, pro něž byl vzdělán, vykonával jen několik měsíců. Těsně po dosažení prahu volitelnosti byl ve třiceti letech zvolen poslancem vídeňské Říšské rady.

Logo|foto:Český rozhlas

Vypuknutí první světové války přinutilo česko politickou scénu k nastoupení etapy oddávaní se "mužnému klidu", jak to nazval příznačně Rašín. Stříbrnému klid dopřán nebyl, neboť byl jako mnoho národních socialistů proslavených odporem k válce zatčen a pak poslán do trestných praporů, s nimiž hned za frontou budoval různá vojenská zařízení. Do civilu jej dostala až amnestie mladého císaře Karla v létě 1917. Tehdy se proslavil pověstnou parlamentní řečí o rakouských sběrných táborech a o něco později vstoupil do dějin jako jeden z pěti mužů 28. října. Co na tom, že titul vymyslel sám. Byl osvědčeným ministrem, zejména železnic, v několika vládách a současně i protagonistou řady skandálů spojených zejména s úplatky. V roce 1926 se neshodl s vedením strany, reprezentovaným tehdy nejen Klofáčem, ale i Edvardem Benešem a jeho doposud neotřesitelná pozice se prudce zakymácela. Nic na výsledku nezměnil fakt, že obvinění proti Stříbrnému vznesená byla poněkud podivná, nevěrohodná a nakonec i vyvratitelná. Uražený politik hájil svoje pozice s takovou vehemencí, že při tom, jak kolem sebe mlátil, trefil leckoho, kdo se pak cítil ukřivděn. Svoje nepřátele spíše stmelil a to se mu stalo osudným. V září 1926 byl na mimořádném sjezdu své strany konaném v Brně vyloučen a od té doby se datuje jeho úpadek.

Jiří Stříbrný byl totiž bytostným politikem, který si ze svého působení v politice udělal živnost. Nemohl se živit jinak, než jako politik, dokonce ani na komentátora v nějakém tisku se nehodil, zejména proto, že si zvykl žít na vysoké noze a tady by se neuživil. Musel tedy zpět do politiky stůj co stůj. Volno ovšem bylo pouze na pravém křídle, nebezpečně blízko Gajdovi, Marešovi, Hlaváčkovi a dalším. Stříbrný to podstoupil, jeho Liga (původně proti vázaným kandidátním listinám) nebyla fašistickou organizací, ale nelze zakrývat, že byla poměrně značně napravo. V otázkách národní cti, jak mu bylo po válce vytčeno, se Stříbrný nezpronevěřil. Měl však smůlu. Edvard Beneš byl z těch, kteří nezapomínají. Všichni, kteří mu vstoupili do cesty ve 20. a 30. letech, dostali co proto v retribučních procesech. Také Jiří Stříbrný bude zařazen do kategorie zrádců a kolaborantů, ačkoliv ani jedním nebyl a odsouzen na doživotí. Přesně za týden si můžeme připomenout 50 let, jež uplynula od jeho úmrtí. Nebyl sice žádným andělem, ale takový osud si nezasloužil. Hezký den!