Ecce Homo - Ivan Hrozný

Ivan IV. Vasiljevič byl synem velkého knížete Vasilije III. z jeho druhého manželství s Jelenou Glinskou. Otec se oženil znovu, protože jeho první choť nemohla mít děti, ale učinil tak pozdě a zemřel, když byly jeho staršímu synovi Ivanovi pouhé tři roky. Mladá žena jej následovala po dalších čtyřech letech. Ivan vyrůstal bez rodičů, od tří let byl sice knížetem, ale po smrti matky prožil deset let, po něž zemi spravovali bojaři. Jejich vláda, poznamenaná bojem o moc mezi Šujskými a Bělskými, byla doprovázena komploty, spiknutími a úkladnými vraždami. Není divu, že se budoucí car v tomto prostředí musel chovat přiměřeně, nesměl dát najevo slabost a s kýmkoliv ve svém okolí, kdo jej zklamal nebo se mu protivil, se musel rychle vypořádat. Už ve třinácti letech překvapil shromážděné bojary, když dal zatknout knížete Andreje Šujského, který byl tehdy jejich hlavou a posléze jej předhodil psům, kteří jej rozsápali. Na pověst Ivana Hrozného bylo tak úspěšně zaděláno.

Logo|foto:Český rozhlas

V neděli 16. ledna 1547 se v moskevské katedrále odehrával obřad korunovace Ivana na cara vší Rusi. Nedlouho poté se sedmnáctiletý mladík ženil s překrásnou Anastasií Romanovnou, jež mu dá dva syny: Ivana a Fjodora, který svého spolu s maličkým Dmitrijem z posledního manželství otce jediný přežije. Naopak Ivan je tím, který se stane dalším z dokladů krutosti panovníka. Sám se podílel na jeho vojenských taženích a nebyl prý o mnoho mírnější. Bylo mu pouhých 27 let, když se s otcem do krve pohádali a ten jej ve vzteku uhodil berlou s okovaným koncem do spánku. Jeho smrt si car později vyčítal, neboť považoval Ivana za nejschopnějšího, ale změnit na ní nic nemohl. Anastasie Romanovna byla první z řady sedmi Ivanových manželek, ale byla nejoblíbenější a aniž to sama tušila, nakonec přispěla k založení dynastie Romanovců, jež pak usedla na ruský carský trůn na následujících 300 let.

O to, aby měli komu panovat, se car Ivan IV. zasloužil velmi aktivní domácí i zahraniční politikou. Doma se snažil upevnit samoděržaví ohrožované osobními zájmy bojarů. Zavedením tzv. opričniny vytvořil car novou, sobě zavázanou vrstvu privilegovaných šlechticů a vojáků, o něž se do budoucna mohl opřít, neboť vším čím byli, byli díky němu. Opričníci nahradili bývalé bojary, s nimiž se Ivan vypořádal velmi tvrdě. Kdo nemínil pochopit, že jeho role skončila, dopadl jako Andrej Šujskij nebo Vladimir Starickij, poslední velký údělný kníže, jehož donutil car vypít pohár s jedem. Centralizace carské moci byla podpořena i územními zisky. Už na konci 40. let byl v několika krvavých taženích podmaněn Kazaňský chanát, v r. 1556 byla definitivně připojena Astracháň. Carovi vojáci se vydali na Sibiř i na Kavkaz. V livonské válce s německým řádem byl car úspěšný jen napůl. Livonské rytíře sice porazil, ale dobyté území musel zase opustit. Na všech stranách bojovat nešlo a Ivan Hrozný měl nepřátel velmi mnoho.

Přesto v roce 1576, v době válek Západu s Turky, odmítl nabídku Maxmiliána II., který jej výměnou za válečnou pomoc chtěl uznat císařem řeckého východu. Ruský vládce nejevil zájem o císařskou korunu s tím, že jeho autorita pochází od předků a má Boží požehnání, tudíž nepotřebuje, aby ji potvrzoval západní císař. Bezděky tak definoval specifické postavení Rusi, jež trvá dodnes. Hezký den!