Ecce Homo - Ivan Dmitrijevič Papanin

Ivan Dmitrijevič se narodil na předměstí Sevastopolu a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl být polárníkem. Měl po otci blízko k moři, ale spíše k moři Černému. Vyučil se v námořních dílnách a i za první války se osvědčil jako šikovný mladík. Stal se rudoarmějcem, nějakou dobu byl i čekistou, ale naštěstí se tohoto povolání nepřidržel. I když... Pak trochu studoval a trochu pracoval na lidovém komisariátě pošt a telegrafů. Ještě studoval spojařinu, když byl vyslán na jeden ze zlatonosných přítoků řeky Leny jako zástupce vedoucího expedice, která tu měla zřídit radiostanici a zajistit spojení s civilizací. To bylo v r. 1925 a Papanin byl příznačně pověřen zastupováním velitele expedice v oboru praktických věcí. Sever mu u čaroval. V r. 1931 se konal 2. mezinárodní geofyzikální rok. Nad polárními končinami kroužila americká letadla a německé vzducholodě. Rusové přispěli ke spojení se světem vyslání ledoborce Malygin, který směřoval k Zemi Františka Josefa. A na jeho palubě byl opět odborník na všechno, Ivan Dmitrijevič Papanin. Protože se osvědčil jako organizátor, byl pověřen vybudováním stanice na Čeljuskinově mysu. A když se zhostil i této práce, vymyslel profesor Šmidt nový námět, jímž by SSSR mohl přispět k bádání na dálném severu. Blízko pólu bude vysazena skupinka polárníků, která vydrží co nejdéle na ledové kře, kde si zřídí pozorovací stanici a pokusí se shromáždit co nejvíce údajů - meteorologických, magnetologických, hydrologických i jiných. Protože to byl úkol pro sebevrahy, určil prof. Šmidt pro sebe úkol velitele zabezpečení, to jest vysazení a opětného vysvobození badatelů. Zbývalo vybrat oběti. Papanin se jevil jako ideální a s ním byli vysazeni další tři muži. Na ledové kře, která se ke konci změnila na nevelkou desku v širém oceánu, prožili celkem 274 dní a urazili na 2500 km. Šmidt se stal akademikem, Papanim doktorem hydrologických věd a všichni účastníci hrdiny Sovětského svazu.

Logo|foto:Český rozhlas

Za záchranu posádky ledoborce Georgij Sedov získal Papanin ještě druhou hvězdu Hrdiny SSSR a přiřadil se tak k nevelké skupině nejodvážnějších velitelů Vlastenecké války. Jeho skutečné válečné zásluhy však byly trochu jiné, byl náčelníkem Glavsevmorputi, což nezasvěcenému řeklo jen málo. Ve skutečnosti byl hlavním velitelem dopravy na severu, což zahrnovalo z největší části zásobování vzdálených táborů gulagu novým lidským materiálem, ale také potravinami a zařízením. V roce 1951 byl odsunut na ředitelský post Ústavu biologie vnitřních vod SSSR, kde setrval až do své smrti v r. 1986. Měl sice v r. 1972, když mu bylo téměř osmdesát, odejít do penze, ale ukázalo se, že jeho jmenování bylo doživotní. Ústav však vybudoval skvělý, uprostřed rezervace a s vlastním honebním revírem. To by soudruzi z Orlíku koukali. Hezký den!