Ecce Homo - Georges Jean Raymond Pompidou

George Pompidou se narodil 5 . července 1911 v Montboudifu v regionu Cantal. Vystudoval na École Normale Supérieure klasické jazyky a literaturu a pokračoval později ve studiu na Svobodné škole politických věd v Paříži. Do r. 1944 působil nejprve jako středoškolský profesor a pak školní rada v Marseilles a od r. 1939 jako profesor lycea Jindřicha IV. v Paříži. V r. 1944 se vzdal učitelské kariéry a stal se poradcem, osobním tajemníkem a vedoucím kabinetu generála de Gaulla, s nímž vždy sympatizoval. V následujících deseti letech vykonával nejrůznější funkce ve státním aparátu, ale poté vystoupil ze státních služeb, neboť i jeho vzor a patron byl nucen odejít z politického života. Pompidou zůstal de Gaullovi věren a byl nadále jeho důvěrníkem a poradcem, na druhé straně se však musel nějak uživit. Pojistil se tedy místem ředitele banky v rámci rozsáhlé Rothschildovy korporace. Ve velmi krátké době pronikl do finančního světa, neboť v něm tušili osobnost, jež ještě neřekla své poslední slovo. Stal se generálním ředitelem banky, členem různých správních rad finančních společnost a zasedl také ve správních radách některých průmyslových, zejména těžebních podniků.

Logo|foto:Český rozhlas

Když v r. 1958 de Gaulle opět získal svoje postavení, vrátil se i Pompidou a byl znovu jmenován šéfem de Gaullova kabinetu. V r. 1959 se stal na devět let členem Ústavní rady Francie. Dne 8. ledna 1959 se stal de Gaulle prezidentem a Pompidou se vrátil do Rothschildovy banky. Nadále však udržoval kontakt jak s vládou, tak s prezidentem, tentokrát však již neveřejně, spíše důvěrně. Spolupracoval tehdy také na redakci de Gaullových pamětí. Z pověření prezidenta vyjednával v otázkách Alžíru s představiteli Alžírské fronty národního osvobození a připravoval též evianské dohody, které měly Francii zajistit volný přístup k saharské naftě. Po rezignaci Michela Debréa na fukci předsedy vlády v polovině dubna 1962 byl Pompidou jmenován novým šéfem kabinetu a po prezidentských volbách v lednu 1966 byl de Gaullem pověřen sestavením nové vlády. Ve funkci zůstal až do prezidentovy rezignace v červenci 1968.

V následujících prezidentských volbách, které proběhly na konci dubna 1969 formou všelidového hlasování, vyhrál Pompidou s podporou gaullistů ve druhém kole, když mu v kole prvním, kdy musel získat nadpoloviční počet hlasů, chybělo 5,6 %. Nato pokračoval poměrně úspěšně v politice svého předchůdce. Podařilo se mu dosáhnout zlepšení vztahů k Sovětskému svazu a podporoval (na rozdíl od de Gaulla) také vstup Británie do evropských hospodářských struktur, když se snažil najít protiváhu německému vlivu. Vlády Jacquesa Chaban-Delmase (1969-1972) a poté Pierra Messmera (1972-1974), plnily jeho příkazy, neboť měl dobré konexe v podnikatelských kruzích a jeho kroky vedly ke zpevnění národní ekonomiky, sužované do té doby problémy, jež vedly až k hrubé devalvaci franku. Georges Pompidou zemřel pro své okolí neočekávaně, ačkoliv byl již delší dobu lékařsky ošetřován, když u něj propukla rakovina. Jak jsme už naznačili, jeho památka není zdaleka tak oceňována, jak bychom očekávali. Spíše naopak. Z předchůdců jej zastiňuje velký učitel Charles de Gaulle a následovníci působí takový rozruch, že Pompidua zasouvají stále více do pozadí. Ještě, že stojí onen excentrický supermarket kultury nazvaný po něm. Hezký den!