Ecce Homo - George Sandová

1. červenec 2004
George Sandová

Před 200 lety se narodila Amandine Lucie Aurore Dupinová, baronka Dudevantová, nám ovšem známá spíše jako George Sandová , francouzská skandální spisovatelka a feministka.

Přišla na svět v Paříži, přičemž byla po otci, Maurici Dupinovi, potomkem polského krále, kurfiřta saského Augusta II. Tatínek byl voják a od pohledu velmi romantická postava, nicméně postrádal větší dávku zodpovědnosti. Ve 26 letech se oženil, hned nato zplodil svoji slavnou dceru, o čtyři roky později jejího mladšího bratra, načež spadl s koně a devět dní nato zesnul. Budoucí George Sandová byla proto vychovávána především svojí babičkou v rodovém sídle v Nohantu, kam se později sama uchýlí a kde i ve 72 letech zemře. Jako dítě se volně potulovala přírodou, která na ni obrovsky působila, později svým pocitům dá i literární formu. Vychovávána byla velmi nedbale, četla sice hodně, ale bez systému, ovlivnil ji Chateaubriand, ale ještě více přírodní filozof Rousseau. Starý vychovatel živil v ní voltairovskou skepsi, soused Štěpán de Grandsaigne seznámil ji s anatomií i s přírodními vědami. Celkově byla ovšem velmi nezkrotné povahy, takže ji nakonec babička třináctiletou, když už na ni nestačila, svěřila do výchovy v klášteře anglických panen v Paříže, kde zůstala tři roky. Tady se v budoucí autorce pro změnu vyvinuly znepokojivým způsobem sklony k mystice.

George Sandová

Po návratu na Nohant zlomila nad ní venkovská společnost hůl, protože vystupovala přirozeně a nenechala se svázat konvencí. Sama se však necítila vinna, a když zemřela její babička, zanevřela i ona na společnost, jako ta zanevřela na ni. Po návratu do Paříže se necítila dobře ve společnosti matky, s níž se dlouhá léta nestýkala a zvolila jako východisko sňatek. Osmnáctiletá se provdala za Casimira Dudevanta, nemanželského syna plukovníka barona Dudevanta, člověka omezeného a hrubého. Porodila mu sice dvě děti, ale velmi brzy jej opustila a snažila se svůj život naplnit jinak. Zabývala se uměním a zapadla do bohémské společnosti, v níž se cítila nejlépe. Později to vyjádřila tak, že jejím povoláním je být svobodná. S manželem si dopisovala, ale stýkala se s řadou dalších mužů, s nimiž se na veřejnosti objevovala sama přestrojena za muže, aby nebyla v jejich bujné společnosti nápadná. V r. 1831 napsala první, celkem bezvýznamný román a hned po něm následovaly další. Literaturou se totiž musela živit. Začala proto psát pod pseudonymem, který přijala podle svého milence, George Sandová.

Tehdejší romány vynikají vášnivou výmluvností, s níž předkládají osobní ideje autorky, rebelující proti všem společenským konvencím, proti všemu, co omezuje plnou a nezkrotnou vášeň, jež posvěcuje sama sebe. Vášeň má u autorky "božské právo", je nesmírnou silou a jediným smyslem lidského života. Ale i smyslná láska má svůj konec a autorka dojde rozčarování, z něhož se nakonec opět vypíše, tentokrát ve slavném románě Lélia, který ji definitivně zapsal do dějin literatury. Pak další kolotoč vztahů s muži slavnými, jako byli spisovatelé Prosper Mérimée, který ji vybavil hořkým cynismem nebo mladý Alfréd de Musset, který se kvůli ní upil k smrti, či méně slavnými. Kolem třicítky zvítězil v jejím myšlenkovém světě utopický socialismus Saint Simona a později, když selhala logika rozumu, i ideál náboženský. Tehdy se unavená spisovatelka setkala r. 1836 s Frederykem Chopinem. Usadila se v Nohantu, začala pečovat o děti a r. 1838 dosáhla konečně rozvodu. Vztah k Chopinovi vydržel Sandové dlouho. I když se o jeho erotické složce vyjadřovala s despektem, Chopina okázale ošetřovala a našla tak nový smysl života. Po jeho smrti už se definitivně usadila na venkově, sblížila se s tamními lidmi a hrála jim loutkové divadlo. Nikdo by v ní nehledal mužatku v kalhotech a s doutníkem v ústech. Hezký den!