Ecce Homo - Benedikt XIII.

29. květen 2004
Ecce homo

V konkláve r. 1724 bylo na místo arcipastýře katolické církve opět navrženo několik okrajových kandidátů. Papežem byl nakonec před 280 lety zvolen tehdy šestasedmdesátiletý Pietro Francesco Vincenzo Maria Orsini, který pak jako papež přijal jméno Benedikt XIII. Nesmí vás mást, že jednoho papeže stejného jména jsme již v dějinách měli. Pedro de Luna byl vzdoropapež, který jako přibližně padesátník nastoupil po Klementu VII. r. 1394 na papežský stolec. Byl pak r. 1409 na koncilu v Pise a opětně r. 1417 na koncilu v Kostnici sesazen jako "heretik", ale trval na svých právech až do smrti v r. 1423. Sám Pietro Orsini chtěl přijmout jméno Benedikta XIV., ale Římané protestovali, že schizmatického Benedikta XIII. nikdy neuznali, a nový papež jim dal za pravdu.

Pietro Orsini pocházel ze známého římského vévodského rodu, který odvozoval svůj původ od bájného Ursa (tedy vlastně Medvěda) a dal Svaté církvi celkem 40 kardinálů a 5 papežů. Sám Pietro Francesco se narodil v Gravině a vstoupil ani ne dvacetiletý proti vůli svých rodičů do dominikánského řádu v Benátkách. Po třech letech dosáhl kněžského svěcení a hned rok nato se stal za Klementa X. kardinálem. Už v r. 1675 byl jmenován arcibiskupem, nejprve manfredonským, pak cesenským a nakonec od r. 1686 arcibiskupem v Beneventu. Tady si vedl vzorně, stavěl a opravoval kostely a pečoval o chudé. Ukázal se jako muž mírumilovný, nakloněný kompromisu a se vztahem k prvotní křesťanské prostotě. V Beneventu strávil klidných 38 let a patrně ani nepočítal s tím, že by jej z klidu mělo něco vyrušit. Vždyť se za jeho tamního působení vystřídalo pět papežů, z nichž nejméně Inocenc XI. a Klement XI. jsou považováni za významné.

Logo

Právě 21 let trvající pontifikát Klementův vedl kardinály k tomu, aby preferovali starší kandidáty. U Inocence XIII. jeho 76 let dávalo naději na brzký skon, což churavý Michelangelo Conti, jak znělo jeho civilní jméno, beze zbytku splnil. Zemřel po necelých třech letech a kardinálové se rozhodli pokračovat v nastoupené politice. R. 1724 se však volební konkláve vleklo již devátý týden a shromáždění kardinálové se nemohli dohodnout, kdo z jejich "papabiles" je starší a nemocnější, a proto vhodnější. Nakonec byla volba Pietra Francesca, arcibiskupa beneventského, vlastně kompromisem. Benediktovi XIII. bohužel chyběla jakákoliv politická zkušenost. Už v Beneventu mu radil Niccolo Coscia, syn lazebník a zřejmě velmi protřelý muž, kterého si nový papež přivezl s sebou do Říma. Bylo mu pouhých 24 let, když mu arcibiskup zařídil vysvěcení a učinil jej svým sekretářem. Posléze mu pořídil nejen množství výnosných funkcí, ale zajistil mu i diplom doktora obojího práva na univerzitě v Římě. Pokrytecký Coscia nevzbudil důvěru ostatních kardinálů, a tak mu nový papež musel věnovat rudý kardinálský klobouk přes jejich odpor (20 z 26 hlasovalo proti němu). Už o rok později byl kardinál Coscia asistentem papežského trůnu. Teprve tři roky po smrti svého mecenáše buang1029de postaven před tribunál a přinucen vrátit obrovské sumy, které nahospodařil prodejem nejrůznějších církevních úřadů pod mírným Benediktem XIII.

Logo

Nebýt Cosciovy aféry, plynulo by necelých šest let Benediktova pontifikátu klidně. Nový arcipastýř pokračoval ve skromném životě, nechal si v postranní budově upravit jakousi mnišskou celu a zabýval se zejména kanonizacemi slavných předchůdců. Uspořádal též provinciální koncil v Lateránu, ale největším počinem starého papeže bylo, že během jubilejního roku 1725 zasvětil Španělské schody, dílo Francesca de Sanctis. Vedou ze Španělského náměstí ke kostelu sv. Trojice, kam dříve poutníci stoupali strmou stezkou a jsou vůbec nejvelkolepějším římským venkovním schodištěm. Hezký den!

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.