Ecce Homo - André Gide

André Gide debutoval už v 18 letech pracemi, jež vzbudily zájem spisovatelů a kritiků, v té době mimo jiné i Maeterlincka, který je pokládal za dílo mrtvého básníka. Pro jeho další život a práci bylo důležité jednak osobní setkání s Prosperem Mallarméem, který jej na celý život ovlivní, jednak první delší pobyt v Africe. André Gide tehdy onemocněl v Tunisu a prožil zimu 1893/4 v oase Biskra. Z těchto dojmů bude pak těžit hned v několika pozdějších dílech. U nás Gida už na konci století objevil Arnoš Procházka, jen o týden starší literární kritik a překladatel. V r. 1899 přeložil Gidova Filoktéta, v té době prakticky novinku a v nastoupeném trendu pokračoval v následujících dvaceti letech. Sám autor se na počátku století na čas odmlčel, neboť jej znectila kritika, ale před Velkou válkou se opět vypjal k velkým výkonům a r. 1914 napsal jedno z nejpozoruhodnějších děl, Vatikánské kobky. Z celého Gidova díla je tato kniha nejbláznivější, nejpropracovanější, v užité míře ironie nedostižná, psaná až burleskním tónem, s hravou expozicí a přitom zatížená vážnými myšlenkami. Představuje jediný z Gidových románů, jemuž se obdivovali i surrealisté a jenž zásadním způsobem ovlivnil ve 20. letech 20. století mládež. Vatikánské kobky jsou skutečným příkladem kultovní knihy.

Logo|foto:Český rozhlas

Autorovo úsilí o očištění románu vyvrcholilo v jeho jediném románu (přesněji v tzv. románu o románu) Penězokazi, který se stal ostrou kritikou falešné morálky a falešného umění. Gide v něm podal sumu svého myšlení a názorů a už v r. 1925, v okamžiku jeho vydání, vyvolal ostrou polemiku. Pak ovšem učinil ještě větší chybu, jež jej rozkmotřila s většinou francouzských a vůbec západoevropských salónních komunistů. Přijal r. 1936 pozvánku na návštěvu SSSR a po návratu o tom napsal knihu, jež se snažila nepřikrašlovat. Popudilo jej, že díky průtahům ze sovětské strany nezastihl naživu Gorkého, což bylo patrně cílem oněch zdržení. Nepřijal jej Stalin, který tušil, že by mohl být zahrnut žádostmi o zlepšení osudu řady proskribovaných sovětských autorů. V době Gidova odjezdu skončil v Moskvě první z velkých politických procesů proti Kameněnovi a Zinověvovi, kteří byli odsouzeni k smrti. Skoro celých 9 týdnů sovětského pobytu se nemohl spisovatel vymanit z kolotoče nalinkovaného a sledovaného programu revolučního turismu pod kontrolou oficiálních průvodců a tlumočníka... André Gide se nechtěl odpoutat od svého obdivu k SSSR, ale současně nechtěl skrývat to, co viděl. Stal se jedním z prvních, kdo pochopili podstatu skutečnosti, že Rusko dneška, to už není socialismus, ale jen a jen všemocný a všudypřítomný Stalin a stalinismus. Nebyl ale vůbec nesmlouvavým kritikem, jak by se dalo čekat, naopak poměrně pokorně upozornil na drobné chyby, jež by bylo možno odstranit. Ale se zlou potázal. Hned byl odhalen jako homosexuál, S. K. Neumann vydal svého Anti-Gida a chudák Gide byl natrvalo vyloučen z řad pokrokových lidí celého světa. To jen na okraj pro ty, kteří věří v reformovatelnost komunismu a komunistů. Přesto všechno se André Gide stal nositelem Nobelovy ceny. Nebo proto? Hezk

Logo|foto:Český rozhlas