Ecce Homo - Alexandr Vasilijevič Kolčak

Alexandr Vasilijevič studoval nejprve klasické gymnázium a pak námořní akademii. Po šesti letech ji opustil s vyznamenáním jako druhý nejlepší v ročníku a celkem logicky pak postoupil do služeb ruského loďstva. Byl poslán do Vladivostoku a až do hodnosti poručíka sloužil v tichooceánské flotile. Navštívil Čínu, Koreu a Japonsko, zabýval se východní filozofií a naučil se čínsky. Prohluboval svoje znalosti v hydrologii a po návratu do Petrohradu publikoval svoje první vědecké články. Nedostal se do arktické výpravy admirála Makarova v r. 1899, ale když už se vážně zabýval myšlenkou opustit vojenské námořnictvo, dostal novou nabídku. Měl se podílet na expedici petrohradské akademie věd, jež se vydala hledat bájnou Sannikovovu zemi, hypot 033etický ostrov v Severním ledovém oceánu, mnohokrát spatřený, ale nenavštívený. V letech 1900-02 se tedy poručík Kolčak zúčastnil velké arktické expedice barona Tolla na lodi Zarja. Když výprava přezimovala v Tulením zálivu, její velitel se vydal na Bennetův ostrov, kde chtěl provádět další měření. Loď za ním měla vyrazit po uvolnění z ledu až v létě, ale protože se z ledu nevyprostila, pomocná výprava pod vedením Kolčaka vyrazila až na jaře r. 1903. Ačkoliv pokračovala v pátraní po Eduardu Tollovi až do r. 1904, nebyla nalezena žádná stopa. Sám poručík Kolčak se málem utopil v ledové trhlině. Po návratu se mu dostalo ocenění v podobě vojenského řádu sv. Vladimíra i zlaté medaile Akademie věd. Začala však válka s Japonskem a Kolčak byl odvelen do Port Arturu.

Zde se konečně setkal se svým vzorem, admirálem Makarovem, ale ne nadlouho. Admirál Makarov zahynul a námořníci byli odsouzeni trpně očekávat svůj osud v pevnosti obklíčené Japonci. Ani tady neskládal Kolčak ruce do klína a plánoval proražení blokády. Nakonec se ale zraněný ocitl mezi japonskými zajatci a domů se vrátil přes Spojené státy. Ani pak se po nedlouhém léčení nevzdal aktivity, snažil se vytěžit z porážky cenná poučení a navrhl celou škálu zlepšení ruského vojenského námořnictva, z nichž se část skutečně podařilo uvést v život. Byl zřízen generální štáb, modernizovalo se loďstvo. Na polární výpravy už nezbývalo času, kapitán Kolčak se na jednu vydal, ale brzy byl odvolán zpět a postaven do čela Baltské flotily. Za války pak rychle postupoval v hodnostech a osvědčil se stejně v Baltském jako na Černém moři. Po bolševickém převratu odešel admirál Kolčak do Spojených států, kde se chtěl věnovat oceánografickým studiím. Nakonec jej ale přesvědčili, že je třeba bojovat proti bolševikům, a tak se vydal tam, kde to dobře znal, na Dálný východ. Stal se členem Direktoria se sídlem v Omsku jako ministr námořnictva, ale když se mu zdálo, že všechno jde příliš pomalu, provedl v polovině listopadu 1918 vojenský převrat. Prohlásil se za diktátora Rusi a tím uspíšil svůj konec. Dokud jeho vojska vyhrávala a velký podíl na tom měli i čs. legionáři, byl miláčkem dohody. Neuměl však nic jiného, než velet a brzy ztratil sympatie obyvatel, od nichž chtěl jen potraviny, peníze a další mužiky do své armády. Bolševici získali převahu a nakonec admirála opustili i nejvěrnější, včetně českého generála Gajdy. Aby si zajistili volný průchod do Vladivostoku, vydali jej revoluční vládě v Irkutsku. Když v ní získali převahu bolševici, byl osud admirála zpečetěn. Dodatečnou pomstou bylo, že i ostrov nazvaný Tollem Kolčakovým jménem byl přejmenován na Rastorgujevův, čert ví po kom. Hezký den!