Ecce Homo - Albert Camus

Zakladatel a představitel moderního existencionalismu, který reaguje na absurditu okolního světa a nesmyslnost života, byl svým vlastním životem ilustrací oné marnosti a zoufalého hledání smyslu. Narodil se v rodině alsaského přistěhovalce a španělské matky v Alžíru. Na svět přišel v r. 1913 a o rok později odešel otec do velké války, z níž se už nevrátil. Hoch se poutal na matku, ale kontakt s ní byl ztížen tím, že byla hluchá. Albert vystudoval filozofii na alžírském lyceu a potýkal se s prvními záchvaty tuberkulózy, jež mu ztrpčovala celý život. Byl jako student nesmírně nadaný, ale již v raném mládí jakoby dokazoval, že si míní všechno zkusit na vlastní kůži, ale vlastně neví co chce. Bylo mu dvacet, když se poprvé oženil a po několika měsících se s novomanželkou rozešel. Rok nato provedl totéž s francouzskou komunistickou stranou. Opustil ji na protest proti její politice vůči arabskému světu. Ve 30. letech pracoval pro Rádio Alžír a působil v jeho herecké skupině. Napsal tehdy své první významnější práce a založil vlastní divadelní skupinu.

Logo|foto:Český rozhlas

V Evropě se však již schylovalo k válce, jak Camus sám na vlastní kůži poznal, když zavítal v r. 1938 do Itálie. Napsal tu drama Caligula a přihlásil se jako dobrovolník do francouzské armády. Drama odmítli intendanti pařížských divadel, dobrovolníka Camuse intendanti armádní. Obojí tak učinili svým způsobem ze zdravotních důvodů, Caligula i jeho autor se jim jevili nezdravými. Camus se nevzdal, na důkaz svého zdraví se znovu oženil a odešel do Paříže jako reportér. Nakonec se zapojil do francouzského hnutí odporu ve skupině Combat a pracoval s ní až do konce války. Setkal se se Sartrem a nějaký čas spolupracovali. Sartre však byl tehdy stoupencem revoluce a jako salónní komunista odmítal to, co u Camuse považoval za anarchismus. Camus totiž dával přednost revoltujícímu člověku, jenž vidí absurdnost života, ale nechce se s ní smířit. Jeho vzpoura se má stát bojem proti utrpení a zlu, právě v revoltě člověk sám sebe přesahuje a utvrzuje tak svoji existenci.

Camus byl ze záhadných důvodů jako autor nejplodnější za války. V několika letech po ní žil životem poměrně známého autora. Proto už v r. 1957 získal Nobelovu cenu, což muselo o osm let staršího Sartra definitivně rozčílit. On sám si musel počkat ještě celých sedm let, aby mohl svoji přiznanou Nobelovku odmítnout. To však již absurdní Camus nežil. Zabil se v automobilu nárazem do stromu. V aktovce měl rukopis románu První člověk, který pak čekal skoro 35 let na uveřejnění. To je vážně absurdní. Hezký den!