Charlotta Garrigue Masaryková

Logo|foto:Český rozhlas

Charlotta se narodila 20. listopadu 1850 v Brooklynu, ve Spojených státech amerických. Byla třetí nejstarší z 11 dětí (8 děvčat a 3 chlapců) Rudolpha a Charlotty Garrigueových. Otec pocházel z Dánska, kořeny jeho rodiny se ale táhnou do jižní Francie k hugenotům. Matka, Charlotta, vyrostla ve vážené chicagské rodině Whitingů, jejichž předci dopluli mezi prvními na lodi Mayflower. Charlottiny rodiče se seznámili při Rudolphově obchodní cestě po USA, když zastupoval německé nakladatelství. Vzali se a z Rudolpha se postupně stal bohatý spolumajitel pojišťovny, která vzkvétala do značné míry jeho přičiněním.

Malá Charlotta často toužívala po samotě - není divu při tolika sourozencích. A tak si udělala v podkroví světničku a tam si četla. Toužila po vzdělání a měla velmi ráda hudbu. Jako 17letá se rozhodla, že se hudbě chce věnovat vážně. Vypravila se tedy společně s otcem do Evropy, aby studovala na vyhlášené konzervatoři v Lipsku teorii hudby a hru na klavír. Chtěla se stát klavíristkou, a tak věnovala dlouhé hodiny cvičení, aby dohnala, co zameškala v dětství. Ale nadměrnou námahou si nakonec ochromila ruku a na koncertní dráhu musela zapomenout. Vrátila se tedy zpátky do Ameriky.

Zůstala však v kontaktu se svými přítelkyněmi z dob studií. Po šesti letech se je vyrazila navštívit. V té době ale u jejích přátel, rodiny Göringových, bydlel v podnájmu dr. Tomáš Masaryk, který se právě připravoval na habilitaci z filozofie na Vídeňské univerzitě. Masaryk byl stejně starý jako Charlotta. Měli mnoho společných zájmů a životních postojů a jejich přátelství brzy přerostlo ve vztah intenzivnější, až se 10. srpna 1877 zasnoubili a chtěli se vzít. Otec Charlotty však zrovna nadšený nebyl, chtěl ženicha nejprve poznat.

Charlotta se tedy vrátila do New Yorku, Tomáš do Vídně. V zimě 1878 ale Charlotta vážně onemocněla. Když vezla na nádraží sestru s manželem, kteří byli na návštěvě, dostala se do shluku vozů, koně se málem splašily a Charlotta z náhlého leknutí ochrnula. Otec tedy telegrafoval Masarykovi do Vídně, aby přijel.

Ochrnutí naštěstí stejně rychle ustoupilo jako přišlo a když Masaryk dorazil, byla Charlotta už celkem zdravá. Týden po jeho příjezdu, 15. března 1878 se konala svatba. Novomanželé společně odjeli do Vídně. Nebylo to lehké. Charlotta si byla vědoma, že se tím zříká poměrně blahobytného života a že se do Ameriky možná už nikdy nevrátí.

Masarykovi žili velmi chudě, Tomáš zatím místo v Praze na univerzitě nedostal, a tak jezdili často navštěvovat jeho rodiče v moravských Kloboukách. Charlotta chtěla Čechy poznat a už ve Vídni se začala učit česky. Vídeň Charlottě k srdci nikdy nepřirostla, bylo těžké si na ni přivyknout - byla hierarchicky roztříděná s okázalým kontrastem mezi aristokraty a plebejci.

Až konečně r. 1881 dostal Masaryk nabídku profesury na české univerzitě v Praze. Charlotta odcházela do Prahy ráda. Masarykovi ovšem v tehdejší, takřka maloměstské Praze budili velkou pozornost. Masaryk byl mladý profesor s velkým rozhledem, prostým a přirozeným vystupováním. Svou ženu respektoval jako rovnocenného partnera. Proto ostatně připojil ke svému jménu i jméno své ženy. Chtěl tím vyjádřit svůj vztah lásky i hluboké úcty k ní. Charlotta zas oslňovala nejen svým jedinečným intelektem, ale i svou zběhlostí v češtině a zájmem o vše české.

První dvě děti - Alice (1879) a Herbert (1880) - se Masarykovým narodili už ve Vídni. Porod Herberta měl za následky těžkou a vleklou vnitřní chorobu Charlotty. Třetí dítě, Jan, se narodilo r. 1886. V březnu 1890 se narodila dcera Eleanora, která však po 4 měsících zemřela. V květnu 1891 pak přišla na svět Olga. Poslední jejich dítě, Hanička, zemřelo jako nemluvně.

Byl to náročný čas. Masaryk se postavil na obhajobu nepravosti rukopisů. Mnoho lidí Masarykovými začalo opovrhovat. Charlottě v té době vyšla kniha Poddanství žen od Johna Stuarta Milla, kterou za pomoci své učitelky češtiny přeložila. Když se pak stal Tomáš poslancem ve vídeňském parlamentu, trávil většinu času mimo domov a všechny starosti byly opět na ní. Na podzim r. 1899 se Masaryk vyjádřil proti antisemitismu při procesu s židem Hilsnerem souzeným za údajnou rituální vraždu. Vysloužil si za to pouze všeobecnou nenávist nejen vůči sobě, ale i celé rodině. Česká veřejnost se od nich odvrátila. Tehdy Masaryk uvažoval o tom, že by měl s rodinou odejít do Ameriky, ale byla to Charlotta, která ho od toho odradila, že jeho místo je zde, že při hájení pravdy nesmí ustoupit.

Charlotta byla vysoká, štíhlá. Působila velmi důstojně a aristokraticky. Česala se velmi jednoduše. Vlasy měla předčasně bílé a kontrastovaly s ještě svěžími rysy její ušlechtilé tváře. Na první pohled se zdála poněkud chladná a nepřístupná, ale kdo ji poznal blíže, poznal i její vřelé srdce plné lásky k bližním a také strádajícím. R. 1905 se rozhodla vstoupit do malostranské sociálně demokratické organizace, neboť se jí zdálo, že právě tak bude moct pomáhat při charitativních a osvětových akcích. Zajímala se také o českou historii. Přispívala do amerických novin. Velmi si oblíbila hudbu Bedřicha Smetany a publikovala na jeho podporu několik článků.

Během 1. světové války souhlasila s odchodem TGM do emigrace. Ona sama zůstala pod policejním dohledem. O manželovi raději nechtěla být ani moc informována, protože její povaha jí nedovolovala lhát. Často totiž byla vyslýchána, a tak manžela nechtěla nijak ohrožovat. Hrozil jí trest smrti. Byla to velmi těžká doba. Dceru Alici zatkli a uvěznili ve Vídni, Jan musel narukovat do armády, Olga odešla společně s Masarykem, syn Herbert r. 1915 zemřel na následky tyfu. Na vše byla sama, lidé jí vyhrožovali, uráželi ji.

Dlouhá léta utrpení a obav zanechala své stopy - Charlotta nakonec podlehla těžké melancholii. Trpěla srdeční slabostí, ale duševní silou všemu odolávala. Ke konci války však musela být hospitalizována v sanatoriu ve Veleslavíně. Byla dokonce zbavena svéprávnosti - údajně proto, aby byla uchráněna dalšímu pronásledování rakouskými úřady.

Tam ji také zastihl konec války. Teprve až její muž, už jako prezident, si ji přišel vyzvednout a odvést na Hrad. Její zdravotní stav se výrazně zlepšil. Nejlépe se cítila v tichém prostředí na zámku v Lánech. Neměla už ale sílu zastávat reprezentativní úlohu první dámy, v té ji zastoupila dcera Alice. Masaryk se však s ní i nyní téměř o všech svých zásadních rozhodnutích radil, tak jako po celý život, když byli spolu. Vážil si mimořádně jejího úsudku. Masaryk viděl v Charlottě ženu vznešeně krásnou a duchem vynikající. Celé jejich manželství bylo spoluprácí. Sám veřejně přiznával: "Bez ní bych si nebyl ujasnil smysl života a svůj politický úkol."

V září 1922 ji ale postihl těžký záchvat srdeční slabosti, ten však ještě překonala. Ovšem 1. května 1923 přišel úder mozkové mrtvice a s ním i částečné ochrnutí. Na tento boj jí už síly nezbyly. Zemřela tiše a pokojně 13. května 1923 časně zrána.