Čerti, divoké žínky i zkamenělí svatebčané vystupují v pověstech o nevěstách a svatbách

nevěsta, tchýně, manželství, svatba, rodina, vztahy
nevěsta, tchýně, manželství, svatba, rodina, vztahy
Není mnoho dní, ke kterým by se vázalo tolik pověr, zvyků, ale i pověstí, jako je den svatební. Pět pověstí, v nichž vystupují nevěsty či svatebčané, jste mohli slyšet i v Srdcovkách Zdeňka Junáka. Ani tentokrát nechybí pohádkové bytosti jako divoženky nebo čerti.

Chtěla se tolik vdávat, že se zaslíbila čertovi

V Lidečku kdysi žilo hezké děvče, kterému se ale nechtělo do vdávání. Najednou ale byly všechny vrstevnice pod čepcem a ona si nemohla nikoho najít. U jedné muziky ji ale vyzval k tanci šikovný myslivec. Tancovali spolu až do konce, pak šel dívku i s její matkou odprovodit až k domu – a rovnou požádal o dívčinu ruku, což matka ráda přijala a dívka nejspíš taky.

Když šly ale ráno obě ženy poklízet dobytek, viděly ve sněhu u chalupy vedle svých stop i stopy kopyt. A pochopily, že nápadníkem je čert. Hned tedy začaly přemýšlet, jak se ze slibu manželského vykroutit. A vymyslely úkol – čert dívku dostane jen pod podmínkou, že dokáže přes noc obrátit směr řeky - přesněji dřív než kohout zakokrhá.

Hned se také houf čertů pustil do stavby mohutné hráze. Ani tak by to ale nemohli stihnout, a tak začali od lidí za vysoké ceny vykupovat kohouty, aby žádný z nich nemohl ráno zakokrhat. Všichni ve vesnici prodali, až na jednu chudou stařenku, která se svého milovaného kohouta nechtěla vzdát. Když pak kohout ránu zakokrhal a hráz ještě nestála, vdavekchtivé děvče bylo zachráněno.

Ženicha očarovaly divé žínky

Za dávných dob prý v Černém lese severně od Žďáru nad Sázavou tančívaly divoké žínky. A občas jejich řádění neušel některý z místních smrtelníků. Jednou se vrhly divoženky i na mladého sedláka Hájka z Počítek.

Málem by ho k smrti utančily, ale ten prosil, že má před svatbou a že by nevěstu smrt ženicha tuze zarmoutila. Jednu z divých žen jakoby prosby obměkčily a že mladého sedláka pustí.

Darem dostal mladík navíc mísu svatebních koláčků a k nim i zvláštní varování: „Nikdo je nesmí při svatební hostině rozkrojit nožem!“ Hájek se vrátil domů a vše podrobně vyprávěl.

Byl ale jako očarovaný – myslel jen na krásnou divoženku, jejíž přímluva ho osvobodila. Duchem byl mimo i při svatbě a to jeho mladou ženu tak rozčílilo, že vzala nůž a jeden koláč po druhém přepůlila. No, co myslíte, že se stalo?

Snad nevěříte divým ženám víc než mladým selkám? Překrojené koláče zlomily kouzlo, kterým divoženka Hájka očarovala, a ten už si na ni nikdy ani nevzpomněl.

Mrtvá nevěsta vytrestala hrobníka

Stalo se to prý kdysi v Olešnici. Rodina v domě s číslem popisným 116 zrovna chystala veselku dcery. Znáte to: peklo se, vařilo a smažilo. I nevěsta pomáhala, ale i tak se během předsvatebního shonu stihla vplížit do sklepa, kde se hltavě pustila do své oblíbené pochoutky – sladkého tvarohu.

Jedla s takovou vervou, že jí kus tvarohu zaskočil. Děvče nemohlo popadnout dech a nakonec se skácelo k zemi. Tam také nešťastnici později našli. Ještě ten den byla nevěsta převezena do márnice a na další den se měl konat pohřeb.

Situace chtěl zneužít místní hrobník. Večer se k rakvi vrátil s plánem, že mrtvé ukradne náhrdelník. Položil ruce na promodralé hrdlo nebožky a chtěl náhrdelník sejmout. V tu chvíli rakev spadla a nárazem se uvolnila hrudka tvarohu z krku dívky.

Nedovedete si představit ten šok, který prožil hrobník, když se mrtvá nevěsta v rakvi posadila. Hrobníka také neminul trest – až do konce života koktal.

Vzteklá kuchařka proklela svatebčany

Ve Vanovicích na Boskovicku kdysi žily dvě rodiny, jejichž děti – chlapec a dívka - rostly společně. A když dospěly, rozhodly se, že se vezmou. V den svatby vyrazili brzo ráno do Vanovic do kostela.

Mezitím u nevěstiných rodičů pod vedením zkušené kuchařky připravovali bohatou svatební hostinu. Kuchařka co chvíli vybíhala na náves, zdali už nezaslechne svatební kočáry. Čas ubíhal a vzácná krmě chladla. To kuchařku velmi zlobilo, neboť se obávala, že přehřívané jídlo nebude už tak dobré.

Nakonec rozhorleně zvolala: “Bodejž by tam už zkameněli!” Všichni přítomní zůstali celí zkoprnělí, neboť v těch dobách se každá kletba splňovala.

A tak tomu bylo i toho dne, zpozdilí svatebčané se proměnili v mohutné balvany u cesty. Jednou za sto let ve výroční den té smutné události se prý trochu pohnou, zacinknou podkovy a ozve se veselý svatební zpěv. Potom nastane opět nekonečný klid.

Zamilovaný Faltus ronil slzy

Dvě plastiky umístěné na příjezdové cestě k zámku ve Věžkách na Kroměřížsku obestírá dávný tajemný příběh. Dva zvěčnělí kamenní bojovníci z dob Marka Aurelia – Faltus a Maurus - prý vždycky jedenkrát do roka, přesně 28. května - v den, kdy oba přišli o život, mezi půlnocí a první hodinou seskočí z podstavce, protáhnou ztuhlé údy a jen tak ze zvyku spolu chvilku zápasí. Úderem jedné hodiny se ale na další rok vracejí na svá místa.

Jednoho z bojovníků ovšem kdysi vyvedla z klidu jistá Pavlínka - místní dívka, která kolem každý den chodila a do které se zoufale zamiloval Faltus. Nakonec si usmyslel, že až opět přijde květen a s ním hodina osvobození, poklekne před Pavlínkou a vyzná ji svou lásku.

Jenže osud tomu chtěl jinak. V dubnu se Pavlínka vdala. Nešťastný Faltus jen bezmocně přihlížel, jak si jiný ženich vede nevěstu do kostela a potom zpět. Faltus se pak z nenaplněné lásky dlouho vzpamatovával a na jeho líci lze od těch dob spatřit velké kamenné slzy.