Žirovnice na Vysočině dodnes žije z kdysi věhlasného perleťářského řemesla knoflíkářů

Všechno začalo na počátku šedesátých let 19. století, kdy se ve městě na jihozápadě Vysočiny zastavil perleťářský tovaryš Josef Žampach. Putoval z Vídně do svého rodného Dolu u Skutče. V Žirovnici se zahleděl do Antonie Bučkové, s níž se nakonec i oženil a založil si tady dílnu.

Zakladatel řemesla Josef Žampach pak ještě nějaký čas chodil pěšky do Vídně. Cestou tam nesl hotové knoflíky, nazpět si přinášel perleť zvanou Razich (lidově ráčiš). Materiál pro výrobu knoflíků se ale do Žirovnice dostával z celého světa. Právě perleť zvaná ráciš se lovila v Rudém moři.

Perleťový pohár|foto: Archiv Městského muzea Žirovnice

Perleťáři dále využívali Linghu z Perského zálivu, Macassar, Tahiti, Trocas nebo Goldfisch z indopacifické oblasti. Kromě mořské perleti se na konci 19. století začala zpracovávat také říční perleť. Škeble z řeky Mississippi se nazývaly „mišina“. Do Žirovnice se přivážely také škeble z jihoamerické La Platy, ze Žluté řeky v Číně, či z Dunaje, Sávy a nakonec i z domácí Otavy.

Doprava perleti zaměstnávala místní dopravce. Traduje se, že při výstavbě železnice si tehdejší formani prosadili, aby bylo nádraží pro město Žirovnice postaveno ve tři kilometry vzdáleném Stojčíně, aby nepřišli o práci. V samotném městě bylo tou dobou už několik desítek dílen, takže perleť šla na odbyt.

Knoflíkáři museli za perletí až do Ameriky

Dobře se vedlo i řemeslníkům, kteří čamrdářům, jak knoflíkářům kdysi přezdívalo, vyráběli stroje na míru. Zpravidla se jednalo o věrné kopie strojů, které si knoflíkáři přivezli z Ameriky. Ostatně americkou anabázi měla za sebou řada z nich.

První vlna odešla do Spojených států na konci 19. století, kdy bylo na perleť uvaleno vysoké clo, a tak šli čamrdáři za svým řemeslem tam, kde pořídili levnější materiál. Spousta z nich se pak do Žirovnice vrátila. Perleťáři říkávali, že Amerika je naučila pracovat.

Pracovní nástroje knoflíkářů|foto: Archiv Městského muzea Žirovnice

Za vydělané peníze rozšiřovali dílny, nebo je rovnou stěhovali do mlýnů, v nichž bylo možné pohánět stroje vodní silou. Snad díky americké zkušenosti se perleťářství dostalo na vrchol začátkem 20. století. V roce 1906 bylo uznáno jako samostatné řemeslo, o čtyři roky později bylo v Žirovnici už 60 dílen a více než 600 perleťářů.

Postupně se dílny měnily v malé továrny s nejmodernějšími stroji poháněnými elektřinou. Kromě velkovýroby knoflíků však čamrdáři nezapomínali vytvářet náročnější produkty. Z lastur vyřezávali různé figury, perletí zdobili šperkovnice, hodiny nebo psací soupravy. Ve velkém se v Žirovnici vyrábělo také různé galanterní zboží či upomínkové předměty. Mezi ně patří třeba i Perleťový pohár pro fotbalový turnaj, který se tam hraje už od roku 1933.