Veletržní palác v Praze vznikl jako místo pro konání veletrhů. Dnes je sídlem umění
Pražský Veletržní palác byl postaven ve 20. letech minulého století jako největší stavba svého druhu na světě té doby. Nepřehlédnutelná budova, původně sloužící pro konání veletrhů, je od roku 1980 sídlem Národní galerie.
Do její historie se výrazně zapsal 14. srpen 1974, kdy byla téměř zničena obrovským požárem. Rekonstrukce začala až několik let poté a dokončena byla až v polovině 90. let. Dnes jsou v ní expozice současného umění. A Malá dvorana paláce je architektonickým skvostem.
Veletržní palác se skládá ze dvou rozdílných částí: dlouhé s pásovými okny a z kratší části na severní straně, s pravidelným čtvercovým rastrem téměř továrenského charakteru. V části s dlouhými okny je uprostřed veliká dvorana, původně zvaná Strojírenská hala, která je široká, dlouhá, ale relativně nízká, v porovnání s palácem, má jen 12 metrů do výšky.
Zatímco v severní části se nachází takzvaná Malá dvorana o půdorysu 30 krát 12 metrů, která je ovšem vysoká celých šest podlaží. Dlouhý široký a úzký vysoký: rozdíl těchto dvou prostorů je úchvatný.
V jednotlivých podlažích Malé dvorany se nacházejí ochozy. Původně tam měly být kanceláře společnosti Pražské vzorkové veletrhy. Ale v roce 1928, kdy se Veletržní palác otevíral, byl zájem o vystavování výrobků tak veliký, že se jako výstavní prostory využívaly i zmíněné ochozy. A staly se jednou z nejpopulárnějších a nejkrásnějších částí veletrhů. Zejména díky tomu, že byly přehledné.
Ve Veletržním paláci se konaly vzorkové veletrhy dvakrát do roka. Deset dní na jaře a deset dní na podzim. Jediná více méně stálá expozice byla ta ve Strojírenské hale. Velké těžké stroje se většinou nestěhovaly. I tato expozice se ale občas proměňovala. Vystavující si mohli pronajmout různé prostory, nejmenší o rozměrech 2,5 krát 5 metrů. Ale klidně i celé patro. Veletržní palác byl takovým městem v domě. Široké chodby pojaly davy lidí, kteří na veletrhy chodili.
Aby byl palác využitý i ve zbytku roku, nejen v době konání veletrhů, vyrůstaly tam kavárny, restaurace, byla tam i vyhlídková kavárna na střeše nad Malou dvoranou s květináči plnými zeleně a úžasným výhledem. V každém patře byly pak bufety. Přibývaly kanceláře podniků zahraničního obchodu, které v budově nakonec vydržely nejdéle. Bývaly tu redakce různých časopisů, konaly se tu umělecké výstavy.
Od tragédie k umělecké galerii
V srpnu 1974 vypukl ale ve Veletržním paláci obrovský požár. Budova byla v té době doslova vystlaná papíry, oheň tak měl dobrou potravu „na každém kroku“. V Holešovicích byl navíc špatný tlak vody. To a další okolnosti zapříčinily, že se požár se dlouho nedařilo uhasit.
Po této tragédii se dlouho dumalo nad tím, co si s budovou počít. Objekt zůstal po požáru asi pět let téměř bezprizorný. Město řešilo, zda ho zbourat nebo zrekonstruovat a využít pro nové účely. Návrhy byly různé, například nemocnice, vysokoškolská kolej, obchodní dům, radnice Prahy 7, samoobsluha, pošta, muzeum dělnického hnutí, projektový ústav. Ale pro ochozy Malé dvorany bylo těžké vymyslet využití. A tady se poprvé objevil nápad, že by zde mohla být galerie současného umění.
Teprve na sklonku roku 1979 nebo na začátku roku 1980 Národní galerie Veletržní palác opravdu získala. Nejprve se začalo vyklízet. Rekonstrukce začala až v roce 1985. Dokončena měla být v listopadu 1988, ale termín se stále posouval a Veletržní palác byl nakonec znovu otevřen až v roce 1995.
Dnes patří Veletržní palác současnému umění, připravuje se na proměny expozic. Chystá se soutěž na úpravu vnitřních prostor. Výška stropů a dveří teď totiž nedovoluje vystavovat některá rozměrnější díla. „Přiznám se, že jsem trochu stižena svou profesí, a tak říkávám, že nejkrásnějším exponátem je Veletržní palác sám o sobě. A jeho nejhezčí částí je Malá dvorana. Všem návštěvníkům, kteří sem přijdou, doporučuji: postavte se dole v Malé dvoraně a podívejte se nad sebe, protože takový prostorový zážitek, s takovou noblesou architektury, už dneska nepotkáte,“ říká architektka Radomíra Sedláková.
Ve Veletržním paláci je otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.