V momentě, kdy jsem na sebe vysypal všechny své kostlivce, přestal jsem mít strach, říká Tomáš Klus

Tomáš Klus působí dojmem šťastného člověka. Je tomu opravdu tak? „Permanentní štěstí neexistuje. Zaplať pánbůh,“ říká hned v úvodu rozhovoru a dodává, že štěstí je jako láska – vždy výsledek tvrdé práce na tom, aby mysl byla naším nástrojem, nikoli pánem.

Jak na to? Tomáš před lety objevil buddhismus, který vnímá spíše jako filozofii či manuál na práci s myslí. Ztotožňuje se názorem, že by bylo nejlepší, kdyby žádné náboženství nebylo, protože podstatou všech je snaha být dobrým člověkem.

I on má za sebou těžké chvíle. Ačkoliv „úplnému dnu“ se podle vlastních slov vyhnul, zná pocity propadů. V rozhovoru velmi otevřeně mluví o ztrátách z dětství – v osmi letech přišel o sestru, o dva roky později o otce.

„Já jsem v určitém bodě svého života zjistil, že všichni proroci všech náboženství mají obrovskou pravdu v tom, když říkají, že žít v pravdě znamená být svobodný. Já jsem v momentě, kdy jsem na sebe vysypal všechny své kostlivce ze skříně a prošel jsem se nějakou hanou za své chyby, tak jsem přestal mít strach,“ říká ke své upřímnosti a dodává: „Já mám rád otevřený lidi, který se nebojí jít s kůží na trh. A myslím si třeba, že chlapi mají být citliví.“

Jaký je jeho návod na to, jak zkrotit svou mysl? Proč je pro něj „druhým domovem“ Zlín? Co mu do života přineslo pátrání po jeho otci? Co mu napsal Honza Nedvěd nebo řekl Zdeněk Svěrák? A jak se vyrovnává s nenávistnými komentáři na sociálních sítích? Odpovědi na tyto a mnohé další otázky najdete v upřímném a otevřeném rozhovoru Jožky Kubáníka s Tomášem Klusem, který vás určitě „nakazí“ svým životním optimismem.