Starousedlík František Komárek ze slezské obce Rohov má na zahradě historický špýchar
Obilí z polí, úroda ze zahrady i maso ze zabíjačky. To všechno kdysi lidé na vesnici schraňovali v malých staveních zvaných špýchary. V dobách, kdy museli žít bez lednic a dalších technických vymožeností, to byla jistota, že budou mít zásobu jídla na celý rok. A především, že se nic nezkazí a nepřijde nazmar.
Špýchary, ať už roubené nebo zděné, byly totiž stavěny tak důmyslně, že se v nich v zimě i létě udržovala více méně stabilní teplota. Měly dvojitou střechu ze slámy a hlíny a také zdi a podlahu s dobrými izolačními vlastnostmi.
Právě takovýto klenot se dochoval u domu starousedlíka Františka Komárka ve slezské obci Rohov. Před sto padesáti lety jej tady bez jediného hřebíku postavil jeho pradědeček. Špýchar, kterému místní říkají srubek, má dvě patra, do kterých se stoupá po příkrých schodech.
Zásoby se tady ukládaly podle jistých pravidel hlavně z praktického hlediska. Hned dole za dveřmi bylo například krmení pro koně, aby jej měl hospodář po ruce. Trochu výš se skladovala mouka, obilí a zelenina. A úplně pod střechou pěkně vyuzené maso z domácí zabíjačky.
Srubek pana Komárka v Rohově sloužil ke svému účelu do konce 50. let 20. století. Dnes je kulturní památkou, o kterou jeho majitel musí s ohledem na to také pečovat. Přináší to sice více starostí, ale zato má pan Komárek na zahradě starožitnost, která zaujme už na první pohled.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
