Sirkový pramen u Staměřic na Olomoucku je spojen s osudy mlynářské rodiny

Bohužel z místa, kde byl kdysi slyšet šum stromů ve větru, udělala blízká dálnice místo mezi dvěma frekventovanými cestami. Ale i tak stojí za to se tam vypravit.

Když nahlédnete do internetových map, symbol pramene se při důkladném přiblížení objeví asi kilometr západně od motorestu Moravanka v horní části Staměřic. Musíte za ním však do lesíka, který lemuje rychlostní silnice spojující Olomouc s Ostravou. Značená cesta tam nevede. Od motorestu můžete zamířit po červené na sever a tam, kde cesta zatáčí pokračovat pěšinou v přímém směru a pak podél dálnice na západ. Mezi stromy uvidíte kapličku v údolí potůčku, který je přítokem nedaleké Říky.

Kaple je nevelká půlkruhová zděná stavba na půdorysu zhruba dvakrát dva metry krytá břidlicí. Na oltáři kapličky je postavená soška sv. Antoníčka, kterému je svatostánek zasvěcen. Nápis: „Jako jelen dychtí po studnici vod, tak dychtí duše má, po tobě Bože“ nad vstupem svědčí o nezlomné víře stavitele kaple.

Nádherné zátiší bohužel ruší hluk dálnice|foto: Miroslav Kobza

Minerální pramen je součástí dvou různých pověstí

Podle pověsti ji nechal postavit mlynář Antonín Nekoksa - majitel tzv. prostřední pily na řece Říce. Pověst vypráví, že se jednou vracel s manželkou a synem z bohoslužeb ve velkém Újezdě domů, splašili se jim koně a zabočili do lesa u studánky. Antonín se ženou z vozu vypadli, ale jejich syna unášeli koně dál. Rodiče se báli nejhoršího, ale když se vydali po stopách vozu, našli kluka zdravého u studánky a koně, jak klidně pijí vodu z pramene.

Také druhá pověst kupodivu hovoří o mlynáři Antonínovi Nekoksovi. Ten prý měl dceru Marii, která se zamilovala do mladíka jménem Antonín. Toho však císař povolal do armády. Psali si prý vroucné dopisy, ale najednou psaní od Antonína nepřicházela. V té době zavítal do mlýna Mariin bratranec.

Viděl smutek mladé dívky, a tak se s ní vydal na procházku k prameni sirkové vody, jak se studánce říkalo. V tu chvíli se však kolem vracel z vojny Antonín a vida svou milou s cizím chlapcem, chtěl je oba zastřelit. V poslední chvíli, když už na oba mířil ze zálohy, uslyšel, jak si Marie stýská, že jí milý nepíše a že se snad usouží. Sklonil zbraň a následovalo šťastné shledání.

Motto nad vstupem do kapličky|foto: Miroslav Kobza

Obě pověsti končí stejně – na památku dobrého konce zde nechal mlynář Nekoksa postavit kapli sv. Antonína. Neví se kdy, ve druhé pověsti je sice uváděn rok 1853, ale jisté to není. Lidé zdejšímu pramenu říkali sirkový podle zelenožluté barvy vyloučeného železa obsaženého ve vodě. Ta je velmi chutná.

O kapličku se vždy starali Antonínové z okolí. Scházeli se zde hlavně na svůj svátek. Ještě roku 1957 spolek Antonínů kapli přestavěl. V roce 1995 však bohužel byla ukradena původní soška světce z oltáře, a tak byla nahrazena sádrovou kopií. Lesní tišinu značně narušuje dálnice za kaplí, přesto je to magické místo, které stojí za návštěvu.