Sebevraždy z hlediska pozůstalých, profesionálů i Bible

23. listopad 2013

Koncem minulého týdne se na Evangelické teologické fakultě v Praze uskutečnila konference, která se zaměřila na smutné téma sebevražd. Prostor na ní dostaly především osobní zkušenosti s dopady sebevražd na kolejích – a to v perspektivě strojvedoucího, drážního hasiče, pozůstalé maminky a novináře. Nechyběl však ani pohled teologa.

„Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá“ – tento biblický výrok platí nejen ve vztahu mezi člověkem a Bohem, ale i ve vztazích s druhými lidmi, především se členy rodiny a přáteli. Pokud se někdo rozhodne svůj život ukončit sebevraždou, může jeho čin navíc ovlivnit i úplně neznámé lidi. Například strojvedoucí Martin Diák měl poté, co mu pod vlak skočil sebevrah, následující pocity:

„Zafungoval adrenalin a v té chvíli je člověk v takovém určitém transu, kdy se soustředí přesně na to, co má dělat a nic dalšího neřeší. Ty negativní pocity nebo pocity spojené s tou vlastní sebevraždou přišly až potom se zpožděním půl dne.“

Určitě nejvýrazněji ale sebevražda zasáhne členy rodiny. Paní Zuzana Pousková takto smutně přišla o dospívající dceru.

Zuzana Pousková, členka týmu Plzeňská zastávka

„Moje dcera odešla nad ránem ve tři čtvrtě na šest z domova a zhruba za deset minut dvanáct zemřela pod koly vlaku. V průběhu té doby zhruba těch šesti hodin nevím, kde se pohybovala, jestli se pohybovala s někým, co dělala, řešila, nikdo se jí nevšiml. Měla u sebe prázdnou láhev od pití, takže krátce před smrtí si někde musela koupit pití. Nikomu nepřišla rozrušená, nikoho nezaujala, podle vyšetřování ji viděl dokonce strojvůdce vlaku, který projížděl deset minut předtím druhým směrem. Troubili na děvče, které klečelo v kolejišti, vyběhla ven, také jim zřejmě nepřišla nějak rozrušená nebo divná. A deset minut poté se položila do kolejiště s hlavou přes kolej a nechala se stít vlakem.“

A jaké pak byly nejbližší dny paní Zuzany Pouskové?

„Nedovedu si představit nic konkrétního, co by mi v té chvíli mohlo pomoct. Já jsem chtěla jediné: chtěla jsem zpátky svoje dítě. A v těch dalších dnech, to se neustále potýkáte s tím, že jste v šoku, najednou se Vám zastaví svět, ztratí barvy, nedokážete se nadechnout, bojíte se nadechnout, protože máte pocit, že už vůbec není čeho. Vůbec si nedovedete představit, jakým způsobem budete žít dál, co budete dělat, jak to budete řešit. Já jsem v té době měla další dvě malé děti, o které jsem se musela postarat, byla jsem těhotná s úplně nejmladší. A paradoxně to hodnotím tak, že to těhotenství mi pomohlo přežít, protože po tom prvotním šoku jsem to dítě, které čekám v břiše, nechtěla, chtěla jsem to svoje mrtvé dítě. Ale za chviličku Vám naskočí takové obranné mechanismy, že to je právě ten důvod, proč to musíte nějak zvládnout. Musíte se postarat o ty děti, musíte nějakým způsobem fungovat v základních režimech, a právě tyto malé krůčky toho, co musíte, že musíte řešit tu rodinu, Vás vyvedou z těch prvních dní.“

O tom, co o sebevraždách říká Bible, na konferenci promluvil Ladislav Beneš z Evangelické teologické fakulty v Praze:

„Bible hovoří o sebevraždách, jsou tam lidé, kteří si život vzali, ale tyto sebevraždy nijak nehodnotí. To, jak tito lidé skončili, nehodnotí. Popisuje způsob sebevraždy, tu cestu k sebevraždě, ale pak je nějak nehodnotí.“

A která z biblických postav například ukončila život vlastní rukou?

„Tak nejznámější je asi král Saul a jeho zbrojnoš, kteří si vzali život svým mečem. A mezi nejznámější sebevrahy se řadí novozákonní Jidáš, jeden z učedníků Ježíšových.“

V dějinách církve docházelo například k tomu, že sebevrahům byl odepírán církevní pohřeb nebo že byli pohřbíváni mimo hřbitovy. Jak tomu bylo v Bibli, vysvětluje Ladislav Beneš:

„Bible neřeší nějak rozdílně ty, kteří si vzali život vlastní rukou, jako například rádce Achítofel. O něm je řečeno, že umřel a byl pohřben v hrobě svého otce, což je pro Izraelce ten nejlepší způsob, jak být pohřben – u svých otců.“

A je opravdu možné, aby člověk byl zavržen jen proto, že ukončí svůj život dobrovolně?

„Tato myšlenka, že rozhoduje o člověku jeho poslední čin, nebo že rozhodující jsou ty poslední okamžiky, to je oslabené, protože o člověku nerozhoduje nějaký jeho čin, rozhoduje o něm jednak Bůh, a jednak celý život.“

Říká Ladislav Beneš z Evangelické teologické fakulty v Praze.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.