S vrtulníkem zachraňuje životy i hraje v seriálu
Říká se, že žádné činy nejsou pro záchranu lidského života dost šílené. Co všechno pro nás v okamžiku, kdy se z nějakého důvodu ocitneme na tenké hranici mezi životem a smrtí, dělají záchranáři, nám řekl Ivo Novák.
Pracuje jako záchranář, tiskový mluvčí a vedoucí externího vzdělávání Zdravotnické záchranné služby Královéhradeckého kraje.
Studoval jste na gymnáziu v Pardubicích, pak v Hradci Králové střední zdravotnickou školu obor radiologický laborant. Jak se radiologický laborant dostane k záchrance?
Po nástavbě jsem nastoupil na rentgen do pardubické nemocnice. Přivydělával jsem si jako sanitář ve výjezdové skupině záchranné služby. Shodou okolností jsem se po necelém roce dozvěděl, že se chystá zavedení letecké záchranné služby. Měli zájem o muže a tehdy mužů se středním zdravotnickým vzděláním bylo jako šafránu. Já jsem se té příležitosti chopil a za pár měsíců jsem nastoupil. Následovaly další kroky k doplňování vzdělání. To je ale zase jiná kapitola.
Díky spolupráci s leteckou záchrannou službou jste se dostal i k natáčení některých záběrů seriálu Sanitka 2. Byl to díl, kdy je letecká záchranná služba zavolána na pomoc člověku, který se pokusil neúspěšně o seskok z vysílače u Českého Brodu. Vaše vzpomínka?
Toto byl jeden díl. Jinak všechny letové záběry, které se objevily v Sanitce, kde nejsou detaily na herce, tak tam jsme my s kolegou Martinem Honzíkem a s pilotem Danem Tučkem. Tento díl byl motivován skutečnou událostí. Jeden šílenec opravdu vylezl na vysílač, skočil dolů a zůstal viset na drátech. Tenkrát ho sundávali policisté. Scénárista pan Hubač si přál do děje zasadit tento příběh, ale asi nesehnal dostatečného šílence, který by to zopakoval a operoval by tam s tím vrtulníkem. Vzpomněli si na nás. To je natolik rizikový manévr, že něco natočili na modelech ve studiu. My jsme tam vzlétli a spouštěli záchranáře na laně. Na můj vkus jsme se motali až moc blízko u konstrukce. Dodnes, když tam letím, mám zpocený zátylek. Je to v podstatě nejvyšší stavba v České republice.
Když je řeč o Sanitce, první série byla taky hodně populární. Takový seriál vždy zvedne zájem lidí o záchrannou službu. Laici měli možnost nahlédnout pod pokličku. Je to z pohledu záchranářů dobře?
Znám několik lidí včetně vedoucího lékaře naší letecké záchranné služby, který tvrdí, že díky první Sanitce získal zájem o práci na záchrance. Když jsme vyhráli Nagano, tak všichni chtěli chodit trénovat hokej. Média jsou mocný čaroděj a tuto funkci jim nelze upřít.
Že tísňová linka zdravotnické záchranné služby má číslo 155, je známá věc, ale jaký kolotoč se roztočí v okamžiku, když na toto číslo zavoláme. Zkusme to projít krok po kroku. Začínáme na operačním středisku, tedy dispečinku.
Operační středisko je nejnevděčnější místo na práci na celé záchrance. Tito lidé nejsou vidět, ale jsou nárazníkem pro veškeré emoce. Vzpomínám na časy, které jsem na operačním středisku strávil s tím, že během deseti - patnácti minut jsem měl na krku žalobu a někdo mi vyhrožoval fyzickým násilím. Navíc tito lidé mají velkou zodpovědnost. Na základě často nejasných a obtížně hodnotitelných telefonních výzev rozhodují o tom, jestli pomoc dorazí včas a jakým způsobem. Někdy se pohybují na velmi tenkém ledě. Dokáží s těmi volajícími pracovat tak, aby vytěžili alespoň, kam máme jet.
Jak to tedy probíhá po telefonátu?
Na operačním středisku začíná veškeré zachraňování. Operátoři naberou důležité údaje o místě zásahu a vedou s volajícím hovor, který má za cíl zjistit potřebné údaje. Někdy se volajícím zdá, že to jsou zbytečné otázky, ale čím přesněji je určeno místo, tím rychleji posádka u pacienta je. Když máme všechny potřebné údaje k dispozici, pošle je operátor na pager posádce. Co je v poslední době velmi důležité a na co se klade velký důraz, je tzv. telefonicky asistovaná první pomoc. To je to, že operátoři radí volajícím s poskytováním první pomoci. A jsou to věci, které mohou být zásadní.
Záchranka je unikátní, protože my jsme chirurgové, internisti, pediatři, ORL, neurochirurgové. Od každého oboru musí člověk něco zvládat. Zejména jsme pediatři, ale když máme ošetřovat děti, tak to nemá rád vůbec nikdo.
Který zásah byl za těch 25 let pro vás nejkomplikovanější? Asi častá otázka, kterou dostáváte.
To, co mně ulpívá v hlavě, jsou povodně. Byli jsme předloni v létě zachraňovat pilota, který s práškovacím letadlem spadl doprostřed požární nádrže. Tahali jsme děti ze studny. Měli jsme, jak říkáme, hromadné neštěstí interního charakteru, když orientační běžce poštípali sršni. To byl taky velmi zajímavá zásah. Určitě by se zajímavých případů našla ještě řada.
Stává se, že žena porodí doma, protože to sanita prostě nestihne, jak to jde rychle.
Většinou na to místo dorážíme v řádu desítek sekund až minut, co se miminko narodí. Naše posádky provádí samozřejmě veškeré rutinní úkony, jako je ošetření pupečníku, základní vyšetření miminka a matky a péče o tepelný komfort. Pak následuje transport do nejbližší porodnice. Záchranka je v tomto unikátní, protože jsme chirurgové, internisti, pediatři, ORL i neurochirurgové. Od každého oboru musí člověk malinko znát. Zejména jsme pediatři, protože to je vždy největší kámen úrazu. Když máme ošetřovat děti, to nemá rád vůbec nikdo.
Vím, že se pravidelně setkáváte taky s dětmi, které učíte základy první pomoci. Jaká je jejich nejčastější otázka?
Pokaždé, když přijdou děti nebo jakákoliv exkurze k nám na záchranku, ptají se na věci související s provozem. Když stojí u vrtulníku, tak se ptají, jak rychle to letí, kolik to žere.
Při posledních Záletech seděl na vašem místě Pavel Klimeš, krajinný ekolog, který žije v Horním Maršově a nechal vám tady jednu otázku. Chtěl by se zeptat na věc, kterou si nedovede ani představit. Jak silné jsou vaše emoce při záchraně lidského života a jestli jste prožil někdy silný konkrétní případ?
Žádný člověk není ostrov sám pro sebe a samozřejmě i záchranáři prožívají různé emoční vypětí. Samozřejmě se liší situace od situace. Pro většinu záchranářů a lékařů záchranné služby nejsou příjemné situace, kdy se musí ošetřovat děti. To je klasický případ a nejvýraznější kapitola. Pak svou roli hrají věkové skupiny nebo nějaká podobnost s někým, koho známe. Záchranná služba pečuje vlastně prostřednictvím systému psychosociální intervenční služby o tuto stránku záchranářské duše. Systém psychosociální intervenční služby byl zřízen u každé záchranky. Dnes máme skupinu lidí, kteří mají za úkol pečovat o lidi, kteří byli vystaveni nadlimitní psychické zátěži. Máme také intervenční službu, která to samé poskytuje i sekundárně zasaženým lidem, to znamená příbuzným, známým obětí a podobně.
Příště na vašem místě bude sedět hydrogeolog Zbyněk Hrkal, takže příležitost pro vás. Na co byste se ho chtěl zeptat?
Rád bych se ho zeptal, jestli souhlasí s tím, když řeknu, že veškeré živelné události, které jsme tu zmiňovali, jako jsou třeba povodně, mohou být mstou přírody.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
