Romské ženy šíjí roušky nejen pro sebe a své blízké, ale i pro lidi z komunity na Černém Mostě

Za Ivetou Millerovou a jejími kamarádkami Renatou a Žanetou se Iveta Demeterová vypravila do komunitního centra v Broumarské ulici.

Paní Millerová, šicí stroj jste si koupily kvůli šití roušek, nebo jste ho některá z vás měla doma?

„Ten je můj, od maminky, přivezly jsme si ho z Mostu. Druhý stroj sehnala Žaneta a dnes jsme se rozhodly, že koupíme ještě třetí, abychom mohly ušít roušek co nejvíce.“

Vidím, že tu máme pestrý výběr látek...

„Spoustu roušek jsme už rozdaly, příbuzným, apod.“

Paní Renatě to jde pěkně od ruky. Jak dlouho trvá vyrobit jednu roušku?

„My si látky nejprve nastříháme, pak dvě rozžehlují, jedna skládá vzoreček. Samotné prošití už není časově náročné. Pro Renatu je jedna rouška záležitostí asi tří minut. Ona si dává záležet i na designu, ráda by, aby vyhlásili i nějakou soutěž (směje se).“

Vidím, že vám ta vaše rouška krásně ladí s oblečením…

„Ta byla mezi prvními, vzorovými, u kterých jsme si říkaly, že se na nich nedá nic zkazit. A ony se všem líbí!“

Kdyby vám chtěl někdo přispět, může za vámi přijít a vy nakoupíte materiál a dáte se do práce?

„Nám jsou finanční prostředky v tuto chvíli k ničemu, protože je nedostatek materiálu. Pro nás je stěžejní šikovná švadlena, tou je Renata, a potom šicí stroj, protože ruční šití je k ničemu, musí to mít nějakou trvanlivost. To se nám tedy podařilo zajistit. Teď ušijeme první várku pro místní a částečně pro Sociální podnik. Pak bychom rády šily pro další.“