Pověst z Mutěnic: O tom, že s vodníkem není radno si nic začínat

Když šel jednou stařeček Vaculovič z hodonínského jarmarku, uviděl, jak se na louce pase pěkný bílý kůň. Hned ho napadlo, že je to proměněný hastrman. Tak si stařeček uřízl tenký ohebný prut, neslyšně se ke koníkovi přiblížil, prut mu zasekl na krk a už byl koník v chomoutu. Vaculovič odvedl úlovek hrdě domů a uvázal ho ke žlabu ve stáji. Ani pít zajatci nedal, to by se v něm probudilo vodnické kouzlo a koník by utekl. A tak šel čas. Až jednou, stařeček chtěl odvézt do Hodonína na jarmark máslo a sýr, při zapřahání bělouše na jedno zapomněl.

Místo prutu dal koni na krk obyčejnou ohlávku. Když pak dojeli na to místo, kde strýc koně chytil, kůň se ohlédl a povídá lidským hlasem: „Už jsem se nadřel dost, ani žrát a pít jsi mi za celý ten čas nedal!" A v tu chvíli se rozjel rychlým klusem. Jel čím dál rychleji, vůz skákal od příkopu k příkopu. Najednou rána, ohlávka praskla a bílý kůň byl ten tam. Vůz se na hrbolu převrátil, strýc z něho vypadl a ošklivě se potloukl. Domů se dobelhal víc mrtvý než živý. Ale od té doby věděl, že s vodníkem není radno si nic začínat.