Pavla Horáková: Dva bronzoví jmenovci

Bronzová plastika znázorňuje muže v životní velikosti, oblečeného do trička a kraťasů. Na hlavě má kšiltovku, na zádech batoh, na nohou pohorky a v nich shrnuté podkolenky. V rukou drží nordické hole a svalnatou pravou nohu má opřenou o skutečný kámen vsazený do betonového soklu. Úplně jako kdyby tu ztuhl blahobytný západní turista středního věku uprostřed výšlapu.

Čtěte také

Pavla Horáková: Vzpomínky z Absurdistánu

Radnice městečka Fuencaliente de la Palma na sochu umístila věnování: „Všem turistům, kteří den co den přicházejí do našeho města obdivovat jeho krásy.“ Podle tamního zpravodaje projde městečkem denně průměrně na sto padesát návštěvníků – výletníků, běžců, cyklistů a dalších turistů. Sochou na sopečné turistické stezce jim radní děkují za to, že pomáhají udržovat cestovní ruch a podporují zaměstnanost.

Kanárský Výletník je ten typ sochy, jakých ve městech vídáme tucty, a turisté se s nimi rádi fotí v žertovných pózách. Autor díla není na soše uveden a nepodařilo se mi jeho jméno vypátrat ani na internetu, ani přes fuencalientskou turistickou informační kancelář. Zdejší El Caminante svým prvoplánovým realismem trochu připomíná sádrový odlitek přejetého kombajnéra Drápalíka z filmu Vesničko má, středisková. Sochař možná ví, proč se k němu nehlásí.

Čtěte také

Pavla Horáková: Ledňáčci a hejlové

Plastiku s totožným názvem, El Caminante, mají i na hlavním náměstí ve španělské Granadě. I ona je odlitá z bronzu a představuje muže zhruba v životní velikosti, s pravou nohou mírně nakročenou. Ale to je tak všechno, co mají obě díla společného. Granadskou sochu věnoval městu sám autor, Juan Antonio Corredor, a byla osazena v roce 2013. Postava je sice nepochybně lidská, ale k realismu má daleko.

Na rozdíl od svého kanárského jmenovce je muž nahý, prostovlasý a bos. Disproporčně malá hlava sedí na hranatých ramenou a trup se dále rozšiřuje až k bokům, které přecházejí v tlustá stehna a beztvará lýtka. Obnažené přirození má od kolemjdoucích ohmatané do vysokého lesku, patrně pro štěstí. Pravá ruka vzteky sevřená v pěst má znázorňovat hořkost lidské existence. Dle vyjádření španělského kunsthistorika celé dílo vzdává hold současnému člověku, který „kráčí sám po ošidné cestě“. Jeho pohyb je spíš vnitřní než vnější, díky napětí, které umělec do díla vtělil.

Čtěte také

Pavla Horáková: Ztráty a nálezy

Vlastně by mě o těch sochách nenapadlo přemýšlet, natož je srovnávat, kdyby nenesly stejný název a zároveň se tolik nelišily. Z první sálá bezelstná radost z chůze, která je vlastně rozmarem a sama sobě účelem. Cítíte z ní čiré štěstí ze zdravého pohybu a zvídavosti, zpodobňuje spořádané bytí bez pochybností, sebezpytu a přesahu. Zato z druhé sochy čiší existenciální tíseň, jako by duše z posledních sil vlekla vpřed odulé tělo jako ztěžklý vak vnitřností. Obnažená ošklivost je vystavena živlům i pohledům a svou zranitelností budí lítost.

Chodec, kráčející, poutník, pocestný, pěší – marně hledám jednoslovný výraz, který by v češtině nejlépe postihoval granadského El Caminante. Je to člověk na cestě, stejně jako my všichni. A třebaže pohled na něj bolí, je mi sympatičtější než jeho nažehlený jmenovec z ostrova La Palma. A nemůžu se zbavit vtíravé myšlenky, že kdybychom dokázali spatřit duši toho šťastného turisty, dost možná by vypadala právě takhle.