Pavla Horáková: Vzpomínky z Absurdistánu
Taková už je povaha času a lidského života, že jeden den vás označují za nadějnou začínající či slibného mladého – profesi si doplňte sami –, a než se nadějete, stane se z vás pamětník nebo pamětnice. Do podobného zjištění jsem se přednedávnem probudila i já, a usoudila jsem proto, že nastal čas začít okolí otravovat historkami starých zbrojnošů.
Z pracovních důvodů v těchto měsících v duchu prodlévám ve druhé polovině 80. let, u smrtelné postele socialistického Československa. Už dlouho schraňuju poznámky, výstřižky a screenshoty a zapisuju si vzpomínky své i jiných lidí. V posledních týdnech, jak se intenzivněji nořím do paměti, vybavují se mi ty nejzasutější detaily. Jedna vzpomínka se řetězí na druhou, pojem vyvolá obraz, čichový vjem, brnění v těle, ať slastné nebo nepříjemné.
Čtěte také
Jako by ty vzpomínky nebyly uložené na pevném disku, nejsou k dispozici hned, na jedno kliknutí. Připadá mi to, jako kdybych je stahovala z cloudu. Poté, co rozkliknu jejich náhled, musím chvíli počkat, než se proces dokončí. Takhle jsem z hloubi minulosti vydolovala pravidla skákání přes gumu, vzpomněla jsem si na několik sestav i jejich názvy a dostavil se i fyzický požitek dotyku gumy na kůži a pocit štěstí, když se skok podařil. U jiných záblesků vzpomínek jako bych viděla ikonu souboru, ale ať klikám, jak klikám, soubor se neotevře, protože je prázdný nebo poškozený.
Ale i tak jsem ze vzdáleného úložiště své paměti postahovala celý glosář dávno vyprázdněných pojmů. „Prémiové spoření mladých, Agitační středisko Národní fronty, Sedmá pětiletka – pětiletka kvality, efektivnosti a hospodárnosti, Hradecký program – vklad do socializace zemědělství, V jednotě s lidem je síla KSČ, v jednotě s KSČ je síla lidu.“
Čtěte také
Bloumám v duchu světem Partyzánských samopalů, Puškinových památníků, prostředků IPCHO, nástěnkářů, sběrových referentů, předsedkyň skupinových rad, od soutěžní výstavy Děti, mír a umění, kde jsem měla obrázek, až ke světovému shromáždění Za mír a život proti jaderné válce, kde jsme s výtvarným kroužkem tvořili idylický kompars před Palácem kultury a nechali se hladit od zahraničních delegátek, bojovnic za mír.
Z hlubin paměti vybublal komsomol, chozrasčot, agitprop, kolchoz i sovchoz a jako v písničce Ivana Mládka si vnitřním hlasem deklamuji OPHB, ÚNV, RVHP, CZV, OÚNZ, NHKG, ÚKDŽ, ÚVKSSS, SČSP, ZST, VB a SNB.
Prožila jsem v minulém režimu dnes už méně než třetinu života a ten podíl se bude zmenšovat, co budu živa. Ale byla to doba, kdy jsem měla největší vštípivost, oči dokořán otevřené a brala mnohem vážněji všechno, co jsem slyšela a viděla, protože jsem nedokázala odlišit autority skutečné od falešných.
Čtěte také
Nepoznala jsem opravdové hrůzy režimu, vyrůstala jsem v době, kdy už se mu dalo poloveřejně smát. Při vzpomínání necítím hrůzu, a už vůbec ne nostalgii, jen pobavení nad systémovým pokrytectvím. A přesto jsem ráda, že jsem totalitu v jejích předsmrtných křečích zažila. Protože mám srovnání, a považuju ho za osobní bohatství.
Ať chce nebo nechce, člověk vězí v dualistickém myšlení. Bez tmy neocení světlo, bez rovin hory. Nejsem si jistá, že bych dokázala plně ocenit svobodu, dokonce ji za svobodu označit, kdybych nenahlédla do Absurdistánu. Protože i když přicházejí dny v různých valérech šedi, kdy člověk těžko hledá nějaký zdroj radosti, stačí vzpomenout si na devizové přísliby, výjezdní doložky, kádrové posudky a brigádu socialistické práce, a hned je důvod k úlevnému úsměvu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
