Nebeská historie hvězdárny v Ondřejově se začala psát v roce 1898. Vrchol kopce Manda si jako základnu vybral Josef Jan Frič
Jakkoli se jedná o akademický svět, ve kterém pracují samí profesionální astronomové pátrající po odpovědích na ty nejpodivuhodnější vesmírné otázky, areál nejstarší české hvězdárny je volně přístupný laické veřejnosti.
Když se sem vydáte, ocitnete se v malebném arboretu se vzácnými keři a dřevinami, mezi kterými objevíte nejrůznější sochařská díla, lavičky s krásnými výhledy do krajiny a také budovy různého stáří a podoby, v nichž jsou skromná pracoviště několika desítek českých astronomů.
Nebeská historie tohoto místa se začala psát už v roce 1898, kdy si vrchol kopce Manda nad Ondřejovem vybral Josef Jan Frič jako základnu pro velkoryse pojatou, soukromou hvězdárnu. Důvod byl prostý – nedaleké hlavní město sice netrápilo pouliční osvětlení, tak jako dnes, avšak vzduch znečištěný parními lokomotivami a bezpočtem lokálních topenišť byl neméně obtěžující. Budoucí hvězdárna pak byla v dosahu jednoho dne jízdy koňskou drožkou, což v době „předautomobilové“ mělo praktický význam.
VÍTE, ŽE...
- Zakladatel ondřejovské hvězdárny Josef Jan Frič (1861–1945) kopec Manda překřtil na Žalov, jako památku na svého bratra Jana Ludvíka (1863–1897), předčasně zesnulého na komplikace po operaci slepého střeva. Bratři Fričovi provozovali dílnu na optické přístroje - např. bareoskopy pro měření hustoty cukerných šťáv, triangulační teodolity, teploměry, mířidla pro pevnostní děla nebo analyzátory kouřových plynů. Jako významný filantrop Josef Jan Frič zásadním způsobem ovlivnil československou astronomii 20. století.
- Ze západní, historické kopule, je přes zimu výhled na hodiny katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradu. Pokud budete na návštěvě, určitě si všimněte krásného secesního zábradlí a unikátní kopule, kterou vyrobila firma Ringhofer, jinak se specializující na železniční vagony a tramvaje. Ostatně vnitřní dřevěné obložení pochází právě z této dílny.
- V těsném sousedství areálu ondřejovské observatoře je vrchol Pecný (546 m n.m.), kde se nachází pracoviště Výzkumného ústavu geodetického, topografického a kartografického. Zejména se zde sleduje síť Globálního pozičního systému (zkr. GPS) a změny tíhového zrychlení, taktéž je sídlem Výzkumného centra dynamiky Země.
- V roce 1900 byl nedaleko Sedlčan, jihozápadně od Benešova u Prahy, vyorán malý železný meteorit. Podle vzhledu se odhaduje, že v půdě ležel poměrně dlouhou dobu, zřejmě několik staletí.
- Odpoledne 3. září 1808 se za nápadných zvukových efektů zřítilo mezi obcemi Stratov a Ostrá nejméně pět kamenných meteoritů o celkové hmotnosti více než 10 kilogramů. Největší z nich (3 kg) byl odeslán k výzkumu do Vídně (dnes v Muzeu přírodní historie), další byly rozbity na menší kusy a rozdány mezi zvědavci. Část z nich (4 kusy s celkovou hmotností 1,3 kg) se dostala do Národního muzea v Praze.
Architektonický návrh prvních budov má na svědomí Josef Fanta, proto také na první pohled připomínají secesní halu hlavního nádraží v Praze. Obrazy a nápisy na některých stěnách pak napovídají, kdo byl inspirací – autor básnické otázky „Jsou-li tam žáby taky?“ – Jan Neruda.
Právě tyto nejstarší části areálu jsou dnes běžně přístupné veřejnosti – v přilehlém muzeu si prohlédnete dobové přístroje, dalekohledy v kopulích se používají pro veřejná i odborná pozorování, nechybí ani jezírko se „zlatými rybkami“. Jelikož skoro všechny astronomické aparáty pocházejí z doby „předbakelitové“, budete obdivovat krásné výtvory z mosazi, dřeva a skla, které se mohou stát dekorací v jakémkoli příběhu od Julese Verna. Krása na pohled zde střídá nádheru technického umu našich předků.
Původně soukromá observatoř přešla v roce 1928 darem do majetku československého státu a dnes je jedním ze dvou pracovišť Astronomického ústavu Akademie věd České republiky. Zdejší astronomové se věnují zejména studiu Slunce, meziplanetární hmoty, exoplanetám a některým typům hvězd. Za ona desetiletí si samozřejmě připsali celou řadu úspěchů. Třeba v roce 1959 zdokumentovali první meteorit „s rodokmenem“, který spadl u Příbrami, v roce 2003 objevili měsíc Dimorphos u planetky Didymos, do kterého se v rámci „nácviku celoplanetární obrany“ o 19 let později strefila sonda DART.
Nejzajímavějším zdejším přístrojem je zrcadlový dalekohled na severním konci areálu, čtyři sta metrů od vrcholu Žalov, cestou kolem jabloňového sadu. (Kdo by si zde nechtěl utrhnout vesmírné jablko?). Jako výrobek tehdy východoněmecké firmy Carl Zeiss Jena byl do provozu uveden v srpnu 1967.
Dalekohled s objektivem o průměru 2 metry a ohniskovou vzdáleností 64 metrů kryje kopule o průměru 21 metrů a hmotnosti 195 tun. Samotné hlavní zrcadlo váží 2340 kilogramů, spolu s montáží přesahuje celková hmotnost přístroje 80 tun. Když byl tento obr ze skla, železa a betonu zprovozněn, patřil mezi deset největších dalekohledů na světě! Od té doby se ledasco změnilo, takže nyní „klesl“ do druhé stovky, stále je však ve skvělé kondici a za jasných nocích se věnuje spektroskopickým pozorováním vybraných typů hvězd. Rozborem přicházejícího světla totiž můžeme odhalit jejich chemické složení, sílu magnetického pole, rychlost rotace, přítomnost horkých nebo chladných skvrn na viditelném povrchu, stejně jako obíhajících planet… prostě neuvěřitelné množství zajímavých informací.
Ondřejovská hvězdárna nemá oplocení, areálem se skutečně můžete toulat po celý rok. Jen po setmění prosím nepoužívejte silné bílé světlo, to ruší citlivé detektory nahlížející do vesmírných dálav. Určitě se běžte podívat na mnohé další kopule, ale také řadu jiných detektorů, třeba na Čerenkovské dalekohledy číhající na spršky fotonů vznikajících při srážce částic kosmického záření se zemskou atmosférou. Vypadají jako symetricky rozbité zrcadlové mísy.
Na radarové louce, odkud je krásný pohled na zapadající Slunce, je zase k vidění sluneční radioteleskop s anténou z druhé světové války (stáří nic neubírá na funkčnosti) a jako technologický památník doby systém pro sledování prvních družic osidlujících oběžnou dráhu před více než půl stoletím. V dálce pak můžete obdivovat kopce Středočeské pahorkatiny i Brd, a dokonce špičku Konopiště.
No a pak zde jsou nejrůznější umělecká díla. Některá jsou „jen“ oslavou krásné přírody, ale najdete zde i dvoje sluneční hodiny od Zdeňka Hůly. Výtvor s názvem Od slunovratu k slunovratu tvoří žulový sloup se čtyřmi úzkými zářezy, kterými pronikají sluneční paprsky při rovnodennostech a slunovratech. Dílo Sluneční hodiny představuje skloněná deska se zářezy, jimiž proniká světlo v celé hodiny.
Jak zde vlastně vypadá hvězdná obloha? Jakkoli je Praha nedaleko a nad ní rozptýlené světlo špiní celý severní obzor, z radarové louky i bez dalekohledu spatříte letní Mléčnou dráhu, na jaře v souhvězdí Herkula kulovou hvězdokupu M13, na podzim v Andromedě galaxii M31 nebo v Perseovi Dvojitou hvězdokupu. Určitě tomu napomáhá důsledná instalace šetrného osvětlení v blízkém i vzdálenějším okolí. Ondřejovští kosmoplavci totiž k vesmíru přistupují s náležitým respektem – před sto lety i dnes.
KAM NA VÝLET
Pamětní deska Antonína Bečváře
V Brandýse nad Labem na zahradě rodinného domu v ulici Na Nižším hrádku (poblíž Masarykova náměstí) postavil roku 1927 svoji soukromou hvězdárnu s meteorologickou stanicí jeden z nejvýznamnějších českých astronomů 20. století Antonín Bečvář (1901-1965). Hlavním přístrojem byl zrcadlový dalekohled o průměru objektivu 22 cm doplněný dvěma fotografickými komorami. Hvězdárna po smrti Antonína Bečváře zanikla a připomíná ji pouze kopule a pamětní deska. Antonín Bečvář se zasloužil o výstavbu observatoře na Skalnatém Plese (vč. její záchrany na sklonku druhé světové války). Celosvětově se proslavil ucelenou řadou atlasů noční oblohy – Atlas Coeli se stal vzorem pro všechna další podobná díla. Je jedním z mála Čechů, jehož jméno se dostalo na povrch našeho vesmírného souseda – Měsíc. Kráter Bečvář (na odvrácené straně) má průměr 67 km a nachází se v blízkosti nápadného kráteru Necho obklopeného soustavou světlých paprsků.
Hvězdárna Františka Pešty
Hvězdárnu na severním okraji Sezimova Ústí (založenou roku 1965 Františkem Peštou) provozuje od roku 1999 občanské sdružení. Největší dalekohled má průměr objektivu 30 centimetrů. Její součástí je výstava o hromadném pádu meteoritů v roce 1753 v blízkosti obce Strkov nedaleko Sezimova Ústí.
Sluneční hodiny v Sezimově Ústí
Dominantou náměstí Tomáše Bati v Sezimově Ústí, které bylo rozsáhle rekonstruováno v roce 2005, jsou jedny z největších slunečních hodin v České republice (19x20 m). Ukazatel představuje žulová koule ve výšce 4 metry, kterou nese socha Strážce času. Hodiny ukazují čas, slunovraty a rovnodennost. Autorem sochy jsou Lukáš a Zdeněk Kmochovi z Pelhřimova, autorem hodin Alena Kalinová.
Hvězdárna Josefa Sadila
Najdete ji na Cihelném vrchu, necelé dva kilometry od náměstí v Sedlčanech, cestou krásně upraveným lesoparkem. Hvězdárna byla otevřena na popud členů astronomického kroužku a po návštěvě Huberta Slouky, významného českého astronoma, v listopadu 1961. Nese jméno Josefa Sadila (1919-1971), popularizátora zejména planetární astronomie. Hlavní výbavou hvězdárny je dalekohled typu coude o průměru čočkového objektivu 20 centimetrů. V Sedlčanech se v roce 1927 narodil jeden z nejvýznamnějších astronomů 20. století Miroslav Plavec, který se zabýval především studiem těsných dvojhvězd.
Související
-
Kosmická hlídka na jihočeské Kleti
Observatoř kousek od vrcholu hory Kleť u Českého Krumlova jsou součástí obrany Země. Astronomové zde zpřesňují dráhy těles, které se mohly srazit s naší planetou.
-
Ze dna ostravské šachty až na okraj viditelného vesmíru
Ostrava je ideální na pokus, o kterém přemýšlel už řecký filozof a přírodověděc Aristoteles. Lze ze dna studně, komínu nebo těžební jámy pozorovat hvězdy na denní obloze?
-
Kravíhorský stroj na zázraky. Kosmické modely se těší velkému zájmu
Výstavy obřích nafukovacích kosmických modelů vzbuzují obrovský zájem. Měsíc, Mars, Země nebo Slunce. Na Kraví hoře kouzlí vskutku magickou atmosféru. A to je jen začátek.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.