Josef Veselý o Trefě (a Jaromíru Ostrém)

Jaromír Ostrý nad scénářem a s rozhlasovým pásem v roce 1984
Jaromír Ostrý nad scénářem a s rozhlasovým pásem v roce 1984

Spolupracovat s Jaromírem Ostrým jsme začali již záhy poté, co dělal hlasatele. Uchvacovalo mě, jak seriózním a věrohodným způsobem hlásí kupříkladu: "A nyní chvilka hudby".

Časem se naše spolupráce rozvinula do šíře i do hloubky. Jistého červencového dne roku 1990 Jaromír hodil jen tak do větru nápad, že by chtěl úderem první zářijové soboty vysílat (živě!) pořad Trefa. A že by rád, abych to dělal s ním.

Nerad bych popisoval, jak jsme byli sevření onoho 1. září roku 1990, ani ne rok po převratu. Jak jsme se báli nechtěných reakcí posluchačů, sprostých slov…

V Trefě jsme za 18 let jejích trvání zažili snad všechno a také na nás oba sedl jistý virus. Doktoři myslím o něm nevědí, ale je to potvora, která zaútočí v okamžiku naprosto nečekaném. Čtete třeba odpověď soutěžícího posluchače a řeknete, že paní Polívková z Přerova, která nám v dopise psala cosi, že při poslechu Trefy umývala schody. Přitom z jednoho z nás vypadlo, že umývala dopisy. Nesmysl, leč v onu chvíli a u vědomí svítícího červeného světla (značícího, že to vše jde ven) jsme se odbourali. To sloveso znamená najmě na divadle, v rozhlase, v televizi, že se dotyčný snaží zadusit smích, není schopen slova a má jedinou touhu: zdrhnout. Spisovně: utéci. Což jeden z nás a sice Jaromír Ostrý - skutečně učinil, ba činil vícekrát, totiž že opustil studio během vysílání.

Jednou se mu to ale nevyplatilo. V jednom velice horkém letním dni jsme opět vysílali Trefu, tehdy ještě s režisérem. Posteskli jsme si, že by bylo příhodné, kdybychom si aspoň nohy mohli chladit v nějakém lavóru. Nepostřehli jsme, že v očkách režiséra Zdeňka Kozáka se cosi zablýsklo a nic jsme netušili ani když se vztyčil nad Jaromírem (tehdy polonahým, neboť ve studiu bylo nedýchatelno). Během živého přenosu na něj zezadu chrstl kýbl plný studené vody. Vše plavalo - texty, tužky, odložené hodinky a samozřejmě i Jaromír. Mikrofony vodní tříšť naštěstí nezasáhla. Jak jsme tehdy dovysílali, ani nevím.

Dnes již smích zvládáme. Mimo jiné proto, že k mikrofonu chodíme odděleně. Mám ovšem zakázáno, abych v budově Českého rozhlasu Brno zašilhal. Pak by to přišlo znova.