Hrad Brníčko na Olomoucku proměnili ve zříceninu sami jeho majitelé
Obec Brníčko leží v údolí sevřeném prvními horami Úsovské vrchoviny na Šumpersku. Dnešní obec tvoří vlastně dvě dříve samostatné vesnice, Brníčko a Strupšín. Spolu vytvářejí jakési velké "V", v jehož dolním vrcholu stojí hájenka a mezi rameny se pak vypíná do nadmořské výšky 400 metrů vysoký ostroh, na němž do dálky svítí nažloutlé zdi stejnojmenné hradní zříceniny ze 14. století.
Hrad byl postaven teprve ve druhé čtvrtině 14. století a jeho stavitelem byl zřejmě Ctibor z Otaslavic zvaný Morava. Za války moravských markrabat Prokopa a Jošta se pán hradu přidal na stranu Prokopa a po vítězství Jošta o svůj hrad přišel. Markrabě Jošt následně prodal v roce 1397 hrad i celé panství Bernardu Hechtovi ze Slavoňova. Ten zemřel bez mužských potomků a po jeho smrti se majetkové vztahy kolem Brníčka často měnily.
Nejčastějšími držiteli byli pánové ze Šumvaldu. V roce 1437 získal Brníčko husitský zastánce a bojovník Jan Tunkl Drahanovský se svým příbuzným Janem Tunklem z Eichholze (Dubnice). Slezský rod Tunklů se tím dostal na Moravu a položil tak základ jednoho z největších domínií na severní Moravě. V roce 1468 vypukla česko-uherská válka. Tunklové si svou neohroženou věrností králi Jiřímu z Poděbrad znepřátelili sousedy, kteří se přikláněli spíše na uherskou stranu.
Donedávna se tvrdilo, že při válkách byl hrad pobořen. Dnes se ale historikové spíše přiklánějí k názoru, že poté co se Tunklové přestěhovali na zábřežský hrad, ztratilo Brníčko svou sídelní funkci. A z obavy, aby se v opuštěném hradu neusídlili lapkové, jej údajně nechali pobořit sami majitelé. Když na přelomu 15. a 16. století koupili panství Trčkové z Lípy, byl hrad patrně již neobývaný a poté, co panství v roce 1513 prodali Boskovicům, je hrad označen za zbořený.
I přes chybějící věž byl z hradu dobrý výhled do kraje
Přestože byl hrad od počátku 16. století v ruinách, zachovalo se zde do dnešních dnů mnoho zdí připomínajících jeho někdejší podobu. Jednalo se o hrad tzv. plášťového typu. To znamenalo, že vnitřní část hradu obkružovala hradba, která jej chránila, spolu s dochovaným příkopem, proti vniknutí z vnější strany. Hrad neměl věž. Vzhledem k terénu zde byl možný pohled z hradeb do údolí Moravy, ale okolní kopce by ani nejvyšší věži nedovolovali výhled jinam do kraje. Bránu do hradu chránily dvě věžice – věžovité stavby postavené z plného zdiva, tedy bez vnitřních prostor.
Samotné obytné prostory hradu reprezentoval kamenný palác, který měl minimálně dvě, spíše však tři patra. Dodnes se ve zřícenině dochovaly stopy trámových stropů. Tři čtvrtiny jádra hradu patrně obíhal parkán. Procházela jím cesta k bráně v severní špici hradu. Vedení cesty bylo důmyslné, protože příchozí byl dlouho pod dohledem stráží na hradebním ochozu, a v případě nutnosti jej bylo v úzké uličce opravdu snadné zneškodnit.
Zřícenina hradu Brníčko je dnes vyhledávanou turistickou lokalitou. Vedou sem dvě turistické trasy - od nádraží v Zábřehu a v Postřelmově. Pod hradem vede také hojně využívaná cyklotrasa. Krásná krajina jesenického podhůří nabízí kromě hradu mnoho malebných zákoutí, houbařských lokalit a krásných výhledů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
Zprávy z iROZHLAS.cz
-
Na lávce u pardubického nádraží za 300 milionů korun stojí voda. Správa železnic požaduje reklamaci
-
Záchrana Ukrajiny je v našem vlastním zájmu. Rusko chce, aby platilo právo silnějšího, tvrdí Fischer
-
S násilím je to na obou stranách stále horší, popisuje polsko-běloruskou hranici humanitární pracovnice
-
Sněhovou vichřicí z Norska do Švédska. Příběh Hany Adlerové a její rodiny