Helen Kellerová

Helen Kellerová se narodila 27. června 1880 v městě Tuscumbia ve státě Alabama. Až do jejich 19 měsíců to bylo rozverné, hravé děvčátko. Pak se však její život dramaticky změnil. Na následky vysoké horečky přišla Helen o zrak i sluch a zůstala tak na dlouho i němá. Stalo se z ní neposlušné, až divoké dítě, s občasnými záchvaty zuřivosti, kdy rozbíjela, co se jí dostalo do cesty, kopala kolem sebe až do úplného vyčerpání. Nikdo totiž nevěděl, jak s ní komunikovat a ani ona nevěděla, jak komunikovat s okolním světem.

Logo|foto:Český rozhlas

Rodina z toho byla bezradná. Starat se o Helen bylo pro ni příliš náročné. Až se jednoho dne dostala Helenině mamince Kate Kellerové do ruky kniha Charlese Dickense American Notes popisující neuvěřitelné úspěchy při práci s jiným hluchým a slepým dítětem, Laurou Bridgmanovou. A tak se vydala společně s Helen za specialistou do Baltimoru. Bylo jim potvrzeno, že Helen nikdy nebude moct vidět, ani slyšet, ale přesto by se prý mohla učit. Doktor ji poslal k místnímu expertovi, který se věnoval hluchým dětem. Tímto expertem nebyl nikdo méně významný než Alexander Graham Bell, vynálezce telefonu, který za své současné pravé povolání považoval výuku hluchých dětí. Bell pomohl pro Helen zajistit domácí učitelku Anne Sullivanovou. Anne sama ztratila většinu svého zraku pěti letech. Po dvou operacích v pozdějším věku se podařilo její zrak zlepšit natolik, že byla schopná přečíst normální tištěný text.

Anne přijela do města Tuscumbia 3. března 1887 a tehdy se také poprvé setkala s Helen Kellerovou. Okamžitě ji začala učit prstovou abecedu. Přestože Helen byla schopná pohyby prstů opakovat, nedařilo se jí zcela porozumět, co vlastně znamenají.

Anne a Helen se přestěhovaly do malého domku na venkov, aby se podařilo lépe zvládnout Helenino chování, zvláště u stolu, kdy měla ve zvyku jíst rukama i všem ostatním z talíře. Anne jí za to trestala odmítnutím komunikovat s ní hláskováním slov do dlaně.

Helenino chování se postupem času začalo zlepšovat, jak narůstalo pouto mezi ní a Anne. Pak se však stalo něco, čemu by se dalo říct zázrak. Helen stále ještě nechápala zcela význam slov. Když však 5. dubna 1887 Anne odvedla Helen k pumpě na vodu, vše se změnilo. Jak Anne pumpovala Helen na ruku vodu, do druhé ruky jí hláskovala slovo voda. To najednou pomohlo vysvětlit Helen souvislost mezi hláskováním slov do dlaně a jejich významem a Anne konečně mohla poznat na její tváři, že pochopila. Helen okamžitě žádala po Anne, aby jí hláskovala slovo pumpa, zem a všechno, čeho se jen dotkla. Během těchto několika následujících hodin se Helen naučila 30 nových slov.

Heleniny úspěchy byly úchvatné. Její schopnost učit se překračovala schopnosti ostatních, kteří ztratili zrak či sluch. Za nedlouho se naučila dokonce číst. Nejprve reliéfně vytlačená písmena, později braillovo písmo, a také psát jak s běžným, tak braillovým psacím strojem. Helen se dokonce snažila naučit mluvit podle hmatu a vibrací na krku a podle pohybů úst u jiných. Bohužel se jí nikdy nepodařilo zlepšit natolik, že by jejím zvukům a hlasu rozuměl někdo jiný než Anne či její nejbližší.

Ale nezůstalo jen u těchto úspěchů. Helen se zapsala nejdříve na Cambridge School for Young Ladies r. 1896 a na podzim r. 1900 vstoupila na Radcliffe College. Stala se tak první hluchou a slepou osobou, která absolvovala vysokou školu.

Život na Radcliffe College byl však náročný jak pro Helen, tak pro Anne. Obrovský nápor práce vedl ke opětovnému zhoršení Annina zraku. Během pobytu na Radcliffe College začala Helen psát o svém životě. A tak r. 1903 byla vydána její první kniha "Příběh mého života" (The Story of My Life), následovaná dalšími: "Svět, ve kterém žiji" (The World I Live In) r. 1905 a "Ze tmy" (Out of the Dark) z r. 1913.

V následujících letech se Helen a Anne věnují přednáškovým turné a seznamují posluchače s životem Helen. Byla jim dokonce nabídnuta možnost natočit podle Helenina životního příběhu film v Hollywoodu a ony tuto příležitost nadšeně přivítaly. Výsledek bohužel tehdy nedosáhl očekávání.

Roku 1918 se Helen a Anne přestěhovaly do města Forest Hills ve státě New York, které se stalo jejich základnou pro jejich extenzivní cesty za účelem získávat finanční podporu pro Americkou nadaci pro slepé (American Foundation for the Blind). A nešlo jen o peníze, ale byla to i kampaň pro zlepšení životních a pracovních podmínek pro slepé.

Helenina matka zemřela r. 1921 a Anna tak zůstala jako jediná konstanta v životě Helen. Anne však pak také onemocněla a nemohla se o Helen dále starat. Annino místo tak převzala jejich dosavadní sekretářka Polly Thompsonová. Ta s Helen absolvovala další přednáškové turné po světě. R. 1931 se dokonce setkaly s králem Jiřím a královnou Mary v Buckinghamském paláci.

Že tyto cesty byly ale mimořádně náročné, si dovede snad každý představit. A tak podlomily časem zdraví i Polly, která r. 1957 měla infarkt, ze kterého se už nikdy zcela nezotavila, a nakonec r. 1960 zemřela. V říjnu 1961 postihla série infarktů i Helen a byla tedy nucena stáhnout se do ústraní. Ani její poslední roky však nepostrádaly vzrušení. Helen Kellerové byla udělena prezidentská medaile svobody (Presidential Medal of Freedom), nejvyšší národní civilní vyznamenání. O rok později byla uvedena do Síně slávy žen na Světové výstavě v New Yorku. Dne 1. června Helen Kellerová pokojně ve spánku zemřela.

Kdyby se Helen Kellerová narodila dnes, její život by byl bez pochyb jiný. Její celoživotní sen ? mluvit ? by se jí zřejmě díky moderním metodám podařilo naplnit. Helen Kellerová možná ani tak nepřispěla k vývoji těchto metod a technik, ale za pomoci Anne Sullivanové, prostřednictvím svých knih, přednášek a svého způsobu života ukázala milionům lidí, že postižení nemusí znamenat konec světa.