Eva Janáčová: Po stopách Paula Kleea

Od dětství mě fascinují obrazy švýcarského grafika a malíře Paula Kleea, který spolupracoval s uměleckou skupinou Der Blaue Reiter a ve dvacátých letech učil na slavné škole Bauhaus ve Výmaru a v Dessau. Jeho tvorba je obtížně zařaditelná, odráží vlivy snad všech výtvarných směrů první poloviny 20. století, nejvýrazněji se však projevil expresionismus, kubismus, abstrakce a surrealismus.

Čtěte také

Eva Janáčová: Tiziánův Apollo a Marsyas

Když přemýšlím o kořenech svého okouzlení Kleeho tvorbou, musím se vrátit do období raného dětství. Důvody mého uchvácení nejsou nijak psychoanalyticky hluboké, zůstávají naopak lapidárně prosté. V panelákovém bytě rodičů visela na toaletě reprodukce jedné Kleeovy grafiky, jež zobrazovala křehký růžový květ bodláku na temně modrém pozadí. Pečlivě jsem ji jako dítě zkoumala, kousek po kousku. Jindy jsem se svým pohledem ponořila do hloubky modré barvy, až jsem se stala její součástí.

I dnes po tolika letech mě na Kleeho dílech nejvíce oslovuje promyšlená práce s barvou, její jemné přechody nebo naopak záměrné kontrasty, ale také hluboký symbolismus a v neposlední řadě všudypřítomná melancholie. Ta je mé duši obzvlášť blízká.

Čtěte také

Eva Janáčová: Holky Válovky

Mnoho let jsem toužila poznat místo, kde se Paulu Kleemu dostalo malířského zjevení, kde se stal „opravdovým“ malířem. Krátce před vypuknutím první světové války podnikl se dvěma malíři studijní cestu do Tuniska. Nejprve prozkoumávali malebné pobřeží a pak se vydali vlakem do vnitrozemí, konkrétně do Kairuánu. Zde si Klee do svého deníku poznamenal: „Barva mne má, nemusím se za ní pachtit. Zmocnila se mě navždy, vím to. To je smysl této šťastné hodiny: Já a barva jsme jedno. Jsem malíř.“

Rozhodla jsem se, že se vydám po Kleeových stopách v Tunisku. Snad tak lépe porozumím nejenom své fascinaci, ale hlavně nečekanému zvratu, který se odehrál roku 1914 v jeho tvorbě.

Čtěte také

Eva Janáčová: Znovu objevená Amra

Místo lodě jsem použila letadlo, po pobřeží jsem však cestovala stejně jako on: pomalými a hlavně neskutečně špinavými vlaky. Nejvíc jsem se těšila na Kairuán – po Mekce, Medíně a Jeruzalému je to čtvrté nejvýznamnější místo islámu, které zažilo svůj největší rozmach mezi 7. a 9. stoletím. Tradice dokonce říká, že sedm poutí do kairuánské mešity nahradí jednu cestu do Mekky.

Dovnitř starobylé mešity mě na rozdíl od Kleea nepustili, mohla jsem si po důkladném zahalení prohlédnout pouze arkádové nádvoří, jež zdobily hlavice a sloupy z dřívějších antických staveb. Marně jsem zde hledala svěže zářící barvy známé z jeho kairuánských obrazů, rozlehlému nádvoří vládly k mému zklamání pouze žluto šedé odstíny pískové barvy.

Čtěte také

Eva Janáčová: Jak se tohle může někomu líbit?

Procházím se starým městem a přemýšlím, kde jinde mohl Paul Klee najít inspiraci. Jaké místo v Kairuánu ho natolik zaujalo, že během oné „šťastné hodiny“, jak o ní píše v deníku, zapomněl na všechny své dosavadní černobílé akvarely a navždy opustil potemnělou paletu svých barev.

Najednou se zastavím, rozhlédnu se a kolem sebe vidím neskutečné množství barevných fasád. Každý dům má jinou barvu: jeden bílou, druhý citrónovou, třetí meruňkovou, další azurovou… Začínám pomalu chápat, nikoli v prastaré mešitě, nýbrž na obyčejné kairuánské ulici se Kleemu dostalo barevného prozření: „Já a barva jsme jedno. Jsem malíř.“