Eva Janáčová: Jak se tohle může někomu líbit?
Navštívit galerii s dětmi je pro mě svátek i dobrodružství zároveň. Výtvarné umění je moje práce, ale také radost a vášeň, které ráda zprostředkovávám ostatním. Vzít s sebou však dvě menší děti do Veletržního paláce v Praze není jen tak. Kustodi v expozici Umění dlouhého století, kde jsou vystavené nejvýznamnější a hlavně nejdražší skvosty 19. století, okamžitě zbystří.
Po očku sledují, zda mám obě svěřené ratolesti pod kontrolou: tedy jestli jsou dostatečně daleko od obrazů nebo se nesnaží potajmu dotknout vystavených soch. Náročná práce je to nejen pro ně, ale především pro mě. Z dvouhodinové prohlídky galerie se tak rychle stává energetický upír, kterému se nevyrovná ani celodenní túra v horách.
Čtěte také
Na výletě si však můžete na chvíli odpočinout, nebo se dokonce tak zvaně ztratit či si zahrát s dětmi na schovávanou. V galerii, obzvláště v té Národní, to skutečně nelze. Nejen že hlídáte děti, aby se žádného exponátu nedotkly nebo ho nějak neponičily, nýbrž je musíte také náležitě zabavit. Děti ve věku pět a osm let se nebaví „jen tak“ dívat na obrazy; chtějí se pobavit, zažít nějakou aktivitu, případně slyšet příběh.
Začínáme portréty druhé poloviny 19. století. Snažím se objasnit, že když malíř zobrazil ruce, dostal za obraz více zaplaceno. Společně proto zkoumáme, který z portrétovaných má namalované ruce a jestli jim umělec věnoval náležitou pozornost. V zápalu naší poznávací hry se zastavíme u známého obrazu Josefa Mánesa a já zmiňuju, že dodnes nevíme, kdo ve skutečnosti byla ona tajemná Josefina. Jestli se jednalo o služku, herečku nebo možná dokonce prostitutku. V tu chvíli Eda zpozorní a bezelstně se ptá, co znamená výraz „prostitutka“.
Velký úspěch sklízí všechny „počítací úkoly“, například kolik je znázorněných ptáčků na obraze Idyla – Jaro Karla Vítězslava Maška. Našla jsem čtyři, avšak děti svým bystrozrakem vidí celkem pět. Nebo jak vznikají barvy, třeba taková azurová, kterou získáme smícháním určitého odstínu modré a zelené. Velkým pomocníkem je mi v tomto případě nedávno vydaná kniha s názvem Jakou barvu má nejdelší století.
Čtěte také
Jako kunsthistoričku mě samozřejmě zajímá, jaká umělecká díla se dětem nejvíce líbí. K mému údivu se nejedná o žádná figurální plátna nebo líbivě vyhlížející obrazy se zářivými barvami. Největší úspěch slaví krajinomalba druhé poloviny 19. století. Zejména malíři Julius Mařák a František Kaván si získali dětskou pozornost. Když se ptám Niny, proč ji zaujala právě jejich plátna, bez zaváhání odpoví: „Jsou jak živá, chtěla bych chodit po takové louce nebo jít do lesa na procházku.“ Ach jo, chudáci městské děti, přírodu mají vlastně za odměnu.
Na konci expozice mě zaskočí Edova reakce na abstraktní umění. Přestože se zájmem vyslechl mé povídání o významu a vysoké pojistné hodnotě Amorfy – Dvoubarevné fugy Františka Kupky, slavné dílo komentuje otázkou: „Jak se tohle může někomu líbit?“ To jsem skutečně nečekala, mít v osmi letech takhle vyhraněný názor. Dávám se proto do vysvětlování, že všichni máme odlišný vkus, každému se v umění líbí něco jiného a v tom přeci spočívá krása umění. Úspěšná moc nejsem, vlastně vůbec. Eda si při odchodu z galerie neustále pobrukuje, jak se tohle může někomu líbit…
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
