Dláta jsou poklad každého řezbáře. Dana Nachlingerová má první sadu i lásku k řemeslu od dědečka

Dana Nachlingerová, která umělecké řezbářství i vystudovala, v současnosti žije a tvoří v Opařanech na Táborsku. Pod rukama jí vznikají madonky, kříže, reliéfy, terče pro myslivecké trofeje, vyřezávané rámy i skříně či dveře. A vedle volné a zakázkové tvorby samozřejmě betlémy, od stolních přes kostelní až po velké návesní.

Nejraději pracuje s lipovým dřevem. To ovšem musí být patřičně vyschlé. „Pro práci potřebujete, aby dřevo už nepracovalo. Ve dřevě je voda volná i vázaná, navíc ještě mikroskopická, ale to jsou jenom dvě procenta,“ vysvětluje řezbářka.

Zmiňované vody je třeba se zbavit. „Vysychání dřeva je docela dlouhý proces. Dnes na to máme technologie, sušičky, které nám ušetří i několik let schnutí, ale já preferuji tradiční postupy,“ doplňuje.

„Když se dozvím, že je někde k dispozici lípa, tak se na ni jdu podívat. Většinou je poškozená, zatéká do ní, často vyhnívá střed stromu a dají se použít jenom větve. Ty si nechám odvézt na pilu a tam rozřezat na fošny. Pak se musejí proložit, aby mezi nimi cirkuloval vzduch a dřevo postupně, rovnoměrně vysychalo,“ vypráví.

Na jeden centimetr se přitom počítá jeden rok. „Když mám třeba deseticentimetrovou fošnu, tak na ni čekám deset let a víc,“ potvrzuje Dana Nachligerová. Se sušičkou dobré zkušenosti nemá. „Moje lípa byla v sušicí místnosti s jiným materiálem. Kdyby tam byla jenom ona, tak by se parametry daly nastavit přesně, ale takhle byla přesušená. Takže jsem radši, když dřevo vidím, vím, které je které, jak dlouho mi vysychá a co od něj můžu čekat,“ dodává.

Jejím základním pracovním nástrojem jsou dláta. „To je největší poklad každého řezbáře. Já mám stále svou první sadu třiceti dlát od dědy, ty používám každodenně. A pak mám přes sto dlát různých profilů, pro ty si sáhnu, když potřebuju,“ líčí řezbářka, která ale pracuje i s pilou. „Jako dárky dostávám vrtačky a rozbrusy. Pilou odtěžuji materiál,“ doplňuje.

Čtěte také

Zvon musí mít měkké srdce. V dobré péči se pak může dožít i tisíce let, líčí zvonař Michal Votruba

Dana Nachlingerová se tedy nejprve domluví se zákazníkem, nebo se sama rozhodne, co bude dělat, pak si připraví nákres na papír, někdy rovnou na dřevo. A když jde o rozměrný výrobek z jednoho kmene, musí se zbavit přebytečného materiálu.

„Jako první si uděláte hlavní kontury tvaru a odsekáváte. To, co má zůstat nahoře, tam zůstane a postupně odebíráte, abyste získali plasticitu. U velkých věcí pomůže základní tvar odtěžit motorová pila. Já mám radši elektrickou, protože je lehčí. Potom používám rozbrus a dosekávám to dláty,“ upřesňuje.

Práce na objemných zakázkách je pro ni fyzicky náročná. Jak říká, motorová pila váží šest a půl kila, elektrická je o kilo lehčí. „Ale v zápalu tvůrčí práce na to moc nedbáte. Ovšem když mi přivezou nějaký velký kmen, tak třeba dvakrát musím prosit sousedy, aby mi ho pomohli překulit. Potom si pomáhám pákou a tak dál. A jakmile odtěžím přebytečný materiál, přichází na řadu drobnější práce s dláty a dlátky,“ komentuje Dana Nachlingerová s tím, že drobnější práci zná od mala, u té už si odpočine.

Dnes bere řezbářské dláto do ruky i její syn. Rodinná tradice tedy bude mít nejspíš šesté pokolení. Celý rozhovor s řezbářkou Danou Nachlingerovou si poslechněte online.