Těžkej je dřevěnej chleba, říkávali staří voraři. Jejich drsné, ale i veselé řemeslo se dostalo na seznam UNESCO

Patří mezi ně i Česká republika, kde dnes fungují čtyři vorařské spolky, shodou okolností všechny na Vltavě. Jmenují se proto Vltavan Praha, Štěchovice, Davle a Purkarec. Valnou většinu jejich členů tvoří potomci někdejších plavců neboli vorařů. Podědili po nich know-how, lásku k řemeslu i úctu k tomu, co jejich předci dokázali, protože ti sami říkávali: „Těžkej je dřevěnej chleba.“

Josef Nachlinger|foto:Judita Šímová, Český rozhlas

Vorařství se nám z dnešního pohledu zdá jako romantické řemeslo, ale Josef Nachlinger připomíná, že realita byla poněkud jiná. „Lidé si představí, že se jede voda, je hezky a svítí sluníčko. Jenže voroplavba začínala už koncem března, kdy se ‚otelila Černá'. Černá byla ve slangu vorařů Vltava. Začínalo se tedy, když na ní roztály ledy. A končilo se v listopadu, zkraje prosince, než voda zamrzla. Nepřízeň počasí neznamenala přestávku, protože peníze byly až za to, že se dřevo v pořádku odevzdalo v Praze,“ líčí potomek dvou vorařských rodů – jak po otci, tak po mamince.

„Bylo to náročné, chlapi byli udření, ale byla to veselá chasa,“ popisuje. „Rádi si po cestě zazpívali, oni sami říkali, že nejhorší plavba byla, když nebylo na tabák a na rum, ale nemůžeme si myslet, že byli na vorech opilí, to by nešlo,“ dodává.

Ovšem běžné byly plavecké hospody v klidnějších místech, kde řeka tekla pomalu. „Když se voraři blížili, zavolali: ‚Vyvez!' Hospodský to slyšel, jak se to na té vodě rozléhalo, naložil pivo a jídlo na loďku a dovezl jim to. Oni si pivo přelili do svých džbánků, on je za jízdy obsloužil jídlem a plulo se dál. Nestavělo se, to na průjezd jezovou propustí a na noc,“ říká Josef Nachlinger.

Odevzdali dřevo a šli pěšky domů

Cestou z Purkarce do Prahy za ideálních podmínek stavěli plavci na nocleh dvakrát. Třetího dne dojeli do hlavního města, kde odevzdali dřevo, inkasovali peníze, sebrali uzlíky a šli pěšky domů. To jim zabralo také tři dny. „Připočteme-li, že přibližně tři dny se vázaly prameny, jak se říkalo několika za sebou spojeným vorovým tabulím dřeva, trvalo to celé třikrát tři dny,“ doplňuje člen Vltavanu Purkarec.

Purkarečtí plavci obvykle sváželi dřevo ze schwarzenberských lesů v okolí Hluboké. Pokud ale bylo potřeba dřevo splavit už od Vyššího Brodu, znamenalo to další dva až tři dny navíc. „Kolem Hluboké bylo dřeva hodně, ale nebylo výjimkou, že si pro dřevo šli nahoru,“ potvrzuje Josef Nachlinger.

Čtěte také

Pyšná princezna by si na kládě uhoblovala nohy, usmívá se ředitel Schwarzenberského plavebního kanálu

„A tak se také stalo, že si naši předci postavili pramen ve Vyšším Brodě, odtud chtěli dojet do Purkarce, přespat doma, pozdravit ženu, vzít si další proviant a pokračovat. Jenže uvízli před Českými Budějovicemi v malé vodě a v noci přišla blesková povodeň. Když se ráno probudili, vory byly pryč. Pramen byl dlouhý 120 metrů, široký pět metrů, a ty prameny jely čtyři, takže to byla opravdu velká spousta dřeva. A všechny čtyři prameny se utrhly, na jezech v Budějovicích se bez obsluhy rozbily, něco uvízlo, něco plavalo,“ vypráví jeden z příběhů svých předků.

Pro plavce to byla katastrofa, větší zděšení ale nastalo doma v Purkarci, když tam místo pramenů s posádkou připlaval jediný vor, a prázdný. „Byl to takzvaný předák, tedy přední vorovová tabule. A na ní bývala cedule se jménem majitele dřeva a šéfem voru. Byl tam napsaný chlap z Purkarce, takže místní dostali velký strach, že se jim něco stalo. Nestalo se jim nic, ale asi o půlku dřeva přišli,“ dodává.

Část dřeva prý tehdy plavci pochytali u Kořenska, část ovšem stačili „uklidit“ lidé z břehů. Nahradit ztrátu ale voraři pravděpodobně nemuseli, protože jak vysvětluje Josef Nachlinger, stalo se to na počátku dvacátých let minulého století, kdy už bylo běžné, že majitelé měli náklad pojištěný.

Co dalšího plavci na Vltavě zažívali? Jak čemu říkali a jak se řemeslu učili, co dělali v zimě a co ve chvíli, kdy spolu s rozvojem nákladní železniční a automobilové dopravy přišli o živobytí? A dala by se ekologická voroplavba na řece plné přehrad ještě někdy obnovit? Poslechněte si celý rozhovor s vorařem Josefem Nachlingerem.