Zmizelé židovské příběhy
Kameny zmizelých ve Vysokém Mýtě - rodina Frischmannova
Holokaust přežil z celé rodiny jen Jiří Frischman. Říkal, že za to vděčí svému železnému zdraví, kupě štěstí a předválečnému skautu.
Jiří Frischman byl mladším ze dvou synů Alfréda a Hany Frischmannových z Vysokého Mýta. Kvůli chybnému zápisu v matrice se jako jediný v rodině psal jen s jedním "n" . V jeho devíti letech zemřel tatínek na zánět slepého střeva a maminka Hana zůstala na oba chlapce sama. František i Jiří studovali vysokomýtské gymnázium a svůj volný čas dělili mezi sport a skauting.
Ještě před přijetím norimberských zákonů měl bratr František domluven odchod do Švýcarska, ale rodina rozhodla, že nejdřív musí odmaturovat. Bohužel toto rozhodnutí stálo Františka život. Do Švýcarska už neodjel. Odjet z Československa měl i Jiří, jeden z amerických zákazníků mu poslal pozvání (affidavit), k Frischmannovým se ale nedostalo. Poté co byl židům zakázán vstup do vysokomýtského gymnázia, studoval Jiří ještě několik měsíců na židovském gymnáziu v Brně. I to ale německé úřady zavřely dřív, než mohl Jiří odmaturovat. Až do transportu pak pracovali oba chlapci jako kopáči při stavbě vodovodu ve Vysokém Mýtě.
Celá rodina odjela do Terezína 2. prosince 1942
Když jsme nastupovali do transportu do Terezína, to byl jeden z nejveselejších dnů. My jsme z toho měli strašnou prču, byli jsme mladí a nic jsme netušili. České dráhy nám daly k dispozici osobní vůz, tam jsme klidně seděli a samá psina a říkali jsme: „A to oni si myslí, že to, že nás zavezou do Pardubic a z Pardubic, to už budeme vědět, že to bude Terezín, že nás to nějak ochromí? Vždyť oni jsou už poražený teďka!“ Byla to samá legrace. Ta legrace přestala, když jsme přišli na shromaždiště v Pardubicích. Tak tam už začaly padat facky, tam už se střílelo! To byl obrovský zlom, který nám ukázal, co všecko Terezín bude.
V Terezíně se Jiří zapojil do pracovního procesu, stal se vychovatelem dětí a tím byl chráněn od dalších transportů. Ne tak maminka, kterou se nepodařilo z dalšího transportu dostat. František se rozhodl ji doprovodit. Oba v Osvětimi zemřeli, maminka ihned po příjezdu, František po několika měsících.
Jiří vydržel v Terezíně až do prosince 1943, kdy byl do transportu na východ povolán i on. Nebránil se, domníval se, že potká maminku i bratra. Do Osvětimi s ním šla pověst zdatného vychovatele a tak se stal učitelem i v tomto táboře. Později byl poslán do pobočného tábora v Schwarzheide, kde měli za úkol odpojovat hořící vagóny.
Při jednom z náletů dostal zásah střepinami do nohou. Měl veliké štěstí, že nevykrvácel, ani nedostal do otevřených ran infekci. 15. dubna je přes hořící Berlín odvezli do Sachsenhausenu.
Postavili nás do řady a nechali stát o hladu. Měl jsem obě kolena prostřelená, stáli jsme a čekali, co bude, neměli jsme tušení. Člověk nikdy neměl tušení. Potom přišel jeden esesák a jestli to řekl ironicky, nebo jestli nám chtěl pomoct, nevím, řekl: „Kein Gas mehr, euch kann gehen.“ Že už nemají plyn! Stáli jsme před plynovou komorou! I to člověku zachrání život, takové náhody.
Jednadvacátého dubna 1945 byl likvidován Sachsenhausen, vězňové měli nastoupit do pochodu smrti. Jiří už neměl sílu s prostřelenými koleny jít, a přestože za neuposlechnutí hrozilo zastřelení, do pochodu nenastoupil. Zůstal v baráku a usnul. Probudil ho až zvon! Dva ruští vojáci stáli u appelplatzu a zvonili. Takový byl konec války pro Jiřího.
Ještě ze Sachsenhausenu si poslal přihlášku na Filozofickou fakultu UK. Po návratu do Vysokého Mýta musel ale nejdříve odmaturovat. Když se ještě ve vězeňském oblečení vrátil do lavic gymnázia, učitel ho přivítal slovy: "Frischmane, jdete pozdě!" Bylo to pro něho nejlepší zařazení zpátky do života.
Jiří Frischman nechtěl po válce nosit německé jméno a tak si požádal o nové příjmení Franěk. Brzy se oženil a v rodině své ženy našel svoji druhou rodinu.
Pracoval jako docent na univerzitě, ale po vpádu ruských vojsk byl v roce 1970 byl vyhozen jak z KSČ tak z FF UK. Pracoval potom u Českých drah, kde až do důchodu zvedal závory u přejezdu. Na univerzitu se vrátil až po roce 1989. Byl rehabilitován a jmenován univerzitním profesorem.
Prožil neuvěřitelný život až do samého konce. Zemřel v noci z 30. na 31. prosince 2007. Na stole mu ležel diář plný úkolů, které si do nového roku plánoval.
Související
-
Před 80 lety museli odjet židé z Pardubic do ghetta Terezín
Před osmdesáti lety 5. a 9. prosince 1942 museli židé opustit Pardubice.
-
Padákoví andělé: Snesli se z nebe a přinesli naději
Snesli se z nebe a přinesli naději. Sedmidílný seriál připomene příběhy československých parašutistů vyslaných londýnskou exilovou vládou během druhé světové války.
-
Co kostka, to příběh. Kameny zmizelých už budou mít i Pardubice
Lidově se jim říká štolprštajny. Přímo na ulicích nám v různých městech připomínají oběti druhé světové války, holocaustu a nacistického režimu.
Nejnovější zprávy
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.