Vánoční dárek

S Kamilou jsem se poznala před čtyřiceti lety. Měly jsme tehdy stejný problém a ten nás sblížil, protože jinak jsme k sobě měly daleko a nebýt tohoto problému, my dvě bychom se nikdy dohromady nedaly.

Byla arogantní, všechno věděla nejlépe, kritizovala, nikdy nechválila a já si celých těch čtyřicet let, co jsme se několikrát za rok sešly u kafe, říkala, holka, v divadle by sis s touhle povahou ani nevrzla!

Možná i proto mě zajímala a musím se přiznat, že mě několikrát inspirovala a objevila se v mých povídkách nebo fejetonech. Nevím, jestli to četla a poznala se, protože se mnou nikdy o mém psaní nemluvila, a když jsem jí někdy dala časopis, kde jsem měla povídku nebo fejeton, a řekla jí, že ho nechci vracet, ať si ho nechá, příště mi ho vrátila a s mírným pohrdáním řekla, nic moc, už jsem od tebe četla lepší. 

Podobným způsobem okomentovala i Činoherní klub.

„A jak ses tam dostala,“ zeptala se s úsměškem, když jsem jí začátkem devadesátých let řekla, kde budu napovídat. 

„Potřebují nápovědu a já mám pětadvacetiletou praxi z kolínského divadla. A napovídat umím.“ Kamila se soucitně usmála.

„A co asi měli dělat, když nikoho jiného nesehnali.“ No... tak to byla Kamila.

Ale inspirovala mě, to je pravda. A bavilo mě, jak se mě pořád snažila urážet. A ještě víc mě bavilo, pozorovat ji a vidět, jak ji štve, že mi to nevadí.

Možná jsem se s ní několikrát za rok scházela opravdu jenom proto, že jsem byla zvědavá, jak tohle naše scházení skonči. A řeknu vám, skončilo parádně! To by nevymyslel nikdo!

Loni v listopadu jsem byla jako nápověda pozvaná do Víkendové Snídaně na Nově. Zavolala jsem jí a řekla jí to.

„Jestli nezapomenu, tak se na to podívám,“ řekla pohrdavým tónem a já se musela v duchu smát. Věděla jsem stoprocentně, že se dívat bude a také jsem věděla, že mě nepochválí, kdepak! Řekne něco jako, a kdo jim odřekl účast, že si vzpomněli na tebe?

V týdnu před Vánoci jsme se sešly na kafi, já jí přinesla časopis, kde mi právě vyšla povídka a ona mi podala dárkovou taštičku s nějakou lahvičkou. Poděkovala jsem a zeptala se, co to je.

„To je na vlasy. Na výživu vlasů. Musím tě totiž sprdnout za tu sobotu, jak jsi byla na Nově.“ A je to tady, řekla jsem si pobaveně.

„Tak povídej!“

„Tys měla ty vlasy tak divně červený, na to se nedalo koukat, jak to bylo nepřirozený...“ Přerušila jsem ji.

„To je věc osvětlovačů, Kamilo. Tahle tvoje kritika za mnou nejde! Já přece nemůžu ovlivnit, jak budou moje vlasy vypadat, když na mě svítí reflektory.“

Ale to už naše sezení ukončila, vstala, ukázala na časopis a jako vždycky se zeptala, chceš to vrátit?

„Ne, nechci to vracet,“ odpověděla jsem, Kamila strčila časopis do kabelky, pak jsme se obě oblékly a před kavárnou se rozloučily.

Doma jsem zjistila, že lahvička na výživu vlasů není tak úplně plná. Byla už otevřená a použitá. Myslíte, že jsem se divila, že mi Kamila dala něco otevřeného a použitého? Ne, nedivila. Občas se mi stane, že si koupím parfém, a když ho otevřu, nelíbí se mi, a nabídnu ho, samozřejmě zadarmo, kamarádkám kolem sebe s tím, že jsem ho už otevřela. To, že mi to Kamila neřekla, mě nepřekvapilo, ale šokovalo mě něco jiného.

Když jsem si lahvičku prohlížela, našla jsem upozornění, aby se její obsah spotřeboval do července 2005.