Skřet

Lucie koukala na svoji nejlepší kamarádku a vůbec ničemu nerozuměla. Simona se usmála a začala trpělivě vysvětlovat, co po Lucii chce.

„Pavel včera zase začal o dítěti. Dokonce mi hladil břicho... on si snad myslí, že jsem dodělala vejšku jenom proto, abych hned rodila. Chci aspoň dva roky pracovat.

Minimálně dva roky! A Pavel to moc dobře ví! Ale zkouší to na mně!

Tak jsem si řekla, že mi Skřet pomůže. Možná by stačilo, kdybych si ho půjčila jenom na sobotu. Skřet nikdy nezklame! Už pomohl tolika holkám...“

Lucie měla matematický mozek, který jí nepřestal pracovat ani na rodičovské dovolené s Andílkem, jak říkala své tříleté dceři, nejkrásnější, nejroztomilejší a nejchytřejší z celého města.. Přesně věděla, kolikrát si Andílka půjčila na sobotu nebo na neděli Renata, Dana, Klárka, Zuzka, Radka a Romana. Ale něco tu nehrálo. Všechny tyhle její nejlepší přítelkyně, si půjčovaly Andílka.

Půjčovaly si Andílka!

Tak kdo je, sakra, Skřet, kterého si chce půjčit Simona?!

Simoně během vteřiny došlo, že právě použila tajnou přezdívku pro Andílka. Řekla před Lucií tajnou přezdívku, na které se shodly všechny jejich kamarádky. Právě teď řekla nahlas přezdívku Andílka, přezdívku, kterou dokonce sama vymyslela.

Skřet.

Kvůli Skřetovi musely přestat chodit do oblíbené kavárny, protože je o to majitel, doslova na kolenou, poprosil. Kvůli Skřetovi se styděly jít s Lucií po ulici, protože to, co beztrestně dokázal tříletý Skřet, to si nedovolila ani parta výrostků o půlnoci.

Kvůli Skřetovi chodily za Lucií sem, do malého parčíku mezi vlakovým a autobusovým nádražím, kde se lidé střídali tak, jak jim přijížděly a odjížděly vlaky a Skřetovo řádění tak přežili ve zdraví. 

Nicméně na něco Skřet působil pozitivně. Renata, Dana, Klárka, Zuzka, Radka a Romana, se nemusely bát otěhotnění, protože jejich partnerům stačilo, aby si vzpomněli na Skřeta, a žádné oplodnění nehrozilo.

Když Lucii došlo, komu Simona říká Skřet, smířila se během několika vteřin s tím, že právě přišla o nejlepší přítelkyni, kterou zná od základní školy a rozhodla se, že si ji ještě naposledy ďábelsky vychutná.

„Simono, tak ty říkáš mému Andílkovi, Skřet?“

Simona pochopila, že jejich přátelství je už minulostí a rozhodla se, že v tom nezůstane sama. Tak přikývla.

„Ano, Lucie, Skřet. ŘÍKÁME Andílkovi, Skřet.“

„ŘÍKÁME!? Kdo ještě říká mému Andílkovi, Skřet? Ten tvůj Pavel?“

„Pavel ne. Pavel Skřřř... Pavel Andílka nezná. Měl ho poznat až teď, v sobotu.“

„Tak kdo ještě říká, kromě tebe, mému Andílkovi, Skřet?!“

Simona ze sebe rychle vysypala jména kamarádek.

„Renata, Dana, Klárka, Zuzka, Radka a Romana.“

A pak popadla kabelku a prchala od Lucie a od Skřeta a vůbec, ale vůbec neměla výčitky, že právě přišla o kamarádku, se kterou se znala od základní školy.