Selhat je přirozené. Další minutu nebo den má člověk novou příležitost to udělat jinak, radí psycholog Světlák

Jak těžké je říci si o pomoc, když s naším duševním zdravím není všechno v pořádku?

Je to velmi těžké, zejména v tom kontextu, kdy my pořád věříme, že ty opravdové nemoci jsou nemoci těla a psychické trápení je něco, o čem si říkáme: to je jenom v hlavě, to je od nervů, to se musí nějak zvládnout. V tomto kontextu je těžké si říkat o pomoc, když většinová společnost pořád nevěří, že i psychické trápení má obrovský dopad na náš život.

Čtěte také

Úzkostné děti kryjí křehkost drsným obalem. Prostředí je pro zotavení důležité, říká pediatrička Gonsorčíková

Opravdu tomu pořád nevěříme, když už se o tom posledních 10 let tolik mluví? Bavíme se o psychosomatice, bavíme se o spoustě jiných věcí. Pořád je to stigma?

Myslím, že to se významně změnilo, že mluvit o tom už není stigma. Říct, že to mám, už není stigma, ale medicínský systém pořád ještě jede v tom starém způsobu uvažování.

Takže je tu takový rozkol – všichni o tom víme, všichni o tom mluvíme, ale když přijdete k praktickému lékaři a máte něco, co by šlo nazvat tou psychosomatikou, tak si stejně odnesete léky a větu: nestresujte se, sportujte a omezte alkohol. A to je celé.

Vy jste mě na náš rozhovor, když jsme si ho domlouvali, vybavil několika užitečnými stránkami. Ta první z nich je na nzip.cz/dusevni-zdravi. Tam se člověk přes rozcestník může o své zdraví nějakým způsobem postarat sám. Překvapilo mě, že když mám náhlé potíže a potřebuji rychlou pomoc, tak ta pomoc je k mání. Většinou se v médiích mluví o tom, že psychologové a psychiatři jsou všichni přetížení, nikam se člověk nedostane. Dětská psychiatrie bude asi výjimka, ale tady jsem koukala, že se to dá.

To je projekt, na který jsme teď velmi hrdí a je to náš příspěvek k tomu, jak trochu systematizovat a zdostupnit péči v ČR. A opravdu, pokud se nám děje něco akutního a závažného, tak český zdravotnický systém je skvělý a dovede reagovat a dovede pomoci.

Čtěte také

Psychiatrický systém se 30 let významněji nerozvíjí, zdůrazňuje psychiatr Martin Hollý. Co je potřeba změnit?

Je pravda, že je lepší obrátit se na Národní zdravotnický informační portál nebo na nějaké garantované služby než na pomoc nějakých „pseudoodborníků“?

Jednoznačně. Já myslím, že NZIP je naprosto geniální projekt, jen ještě nemá vybudovanou pověst u veřejnosti. Lidé samozřejmě hledají na internetu a kdekoliv, protože to je studnice tvořivosti a je tam spousta odborníků, kteří nabízejí svoje služby, nebo youtuberů, kteří mluví o duševním zdraví. Ale my chceme vytvořit portál, kde budou mít lidé garantováno, že ty informace pro ně někdo roztřídil, četl je někdo, kdo je odborník a garantuje, že o to, co si tam lidi přečtou, se dá opravdu opřít.

A vy sám narážíte na produkty pomoci nebo záchrany některých pseudoodborníků v praxi?

Ano. Stačí se podívat na YouTube a na téma podpora duševního zdraví, v angličtině samozřejmě budete mít nejvíc odkazů. Zjistíte, že to je téma, kterým se zabývá celá škála lidí a spousta lidí samozřejmě hledá ty nejrychlejší, instantní cesty – a v tom je to riziko.

Obvykle se nám změna v životě nepodaří ve chvíli, kdy se chceme změnit a tlačíme na sebe, protože se někde v duchu rozdělíme na dvě části.
Miroslav Světlák

Vy si pak poslechnete nějaké video a s tím, co ten člověk říká, samozřejmě souhlasíte, je to pravda. Akorát jako odborník z praxe víte, že než se k tomu člověk dostane, tak to může být třeba padesát sezení v individuální psychoterapii.

Vlídným vnitřním dialogem

Jak těžké je pro nás vlastně přijmout, že jsme tou nejlepší verzí sebe samých i v tuto chvíli?

To je jedna z nejtěžších věcí, kterou v dospělém životě potřebujeme udělat. Hlavní problém nastává už ve chvíli, kdy věříme té iluzi, že to je stav, kterého když jednou dosáhneme, tak už ho máme. My se k tomu chováme skoro jako k věci.

Ve skutečnosti je to každodenní proces, kdy ráno vstanu a potřebuji se na sebe s vlídností podívat i ve všech selháních, která se mi daří, a říci si: vždyť já to dělám tak, jak nejlíp to v tuto chvíli dovedu; jak je nastavený můj imunitní systém, nervový systém, jaké mám zdroje. Toto je vlastně práce, v každé minutě bychom to mohli dělat, točit to a připomínat si.

Čtěte také

Naše nabubřelé ego je jen iluze. Až pochopíme, že nejsme extra výjimeční, přijde pohoda, říká klinický psycholog Miroslav Světlák

Rádi bychom sami pro sebe dosáhli nějakého svého ideálního obrazu. Chceme být třeba silnější, pracovitější, vysportovanější, nebo se chceme zbavit strachu a nějaké úzkosti, anebo třeba chceme, aby nás měli všichni rádi. A když to nejde, přichází takové to: tak jsi dneska zase necvičil a sežral dva větrníky. Jak s tímto zacházet, aby si toho člověk nenaložil moc?

No právě. Jednak si toho nenaložit moc, jednak to, co už jsem říkal předtím, nezacházet s tím jako s výsledkem. Když se mi totiž jeden den nepodaří cvičit a sním ty dva větrníky, tak někdy mají lidé tendenci propadnout trudomyslnosti a říct si, že to je už celé ztracené.

To, co my se lidi snažíme naučit, je uvědomit si, že když jeden den selžu, tak to je přirozená součást lidského života, ale že v každé minutě anebo v každém následujícím dni mám zase příležitost to udělat nějak jinak. A počítá se ten průměr. Takže když třikrát týdně vyběhnu a třikrát ne, tak to je pořád hodně dobré.

Co je to paradoxní teorie změny?

Paradoxní teorie změny je velmi zajímavý koncept, který vychází z gestalt psychoterapie, jednoho velmi vlivného směru v psychoterapii – ale našli bychom to potom v buddhismu, jako všechno. Říká, že obvykle se nám změna v životě nepodaří ve chvíli, kdy se chceme změnit a tlačíme na sebe, protože se někde v duchu rozdělíme na dvě části: na jednu, která se měnit nechce a vzdoruje, a ta druhá tu první nenávidí a chce ji změnit.

Čtěte také

Ministr Válek dehonestuje práci stovek lidí, kritizuje Roboch. Proč se reforma péče o duševní zdraví zastavila?

Paradoxní teorie změny říká, že změna nastane, až když se zastavíme, uvědomíme si, co všechno je ve hře, že tam jsou nějaké dvě nebo tři části, a vznikne mezi nimi vnitřní dialog. Ony se zkamarádí, začnou si mezi sebou povídat a až v tu chvíli, kdy sami sebe přijmeme, se můžeme změnit a proměnit.

Lenka píše: „jeden z řad vašich odborníků kdysi v rozhovoru řekl, že lidem především chybí láska“. Musím se přiznat, že to je pro mě, ač mám pouze bakalářské vzdělání z psychologie, poznání nade všechny terapie.

Ano, to zní velmi romanticky a krásně. Když ale tohle řeknete lidem, kteří trpí, tak je většinou jenom naštvete, protože dostat se ke stavu, kdy toto pochopím a dovedu integrovat do svého života, je opravdu na desítky těch sezení, ať už je to sebeláska, sebesoucit nebo soucit k druhým.

Takže je to princip, který funguje, ale cesta k němu je někdy trnitá a dlouhá. Zvláště když jsme vyrůstali v rodině, kde nás neměli rádi, ubližovali nám, rodiče se rozváděli a pili alkohol, tam se k lásce dostává opravdu složitě.

Co tvoří základní pilíře duševního zdraví podle Světové zdravotnické organizace? A jaké buddhistické cvičení navrhuje Miroslav Světlák vyzkoušet u jídla? Poslechněte si celý rozhovor.