Rozvedený a sekáč

Narodila jsem se v roce 1950 do rodiny, kde byly výjimečně upovídané ženy. A protože jsem odmalička nasávala jejich vypravování jako houba, nevyhnula jsem se několika celoživotním zákazům.

Zákaz č. 1. Nikdy si nic nezačínej se ženatým chlapem. Nic dobrého ti to nepřinese a ještě uděláš jeho ženu nešťastnou.

Výsledek: Jakmile jsem zjistila, že je ženatý, mohl mi stokrát říkat, že se rozvádí a že mě miluje, nemilosrdně jsem s ním skončila.

Zákaz č. 2. Nikdy si nic nezačínej s rozvedeným. Jestliže se rozvedl jednou, rozvede se i podruhé.

Výsledek: Jakmile mi řekl, že je rozvedený, zablikala mi v mozku výstraha. Pryč od něj!

Zákaz č. 3. Je rozvedený a má dítě? Nebo dokonce dvě děti? Co je to za chlapa, když zplodí děti a pak od rodiny odejde? Udělá to i tobě.

Výsledek: Když jsem se dozvěděla, že dotyčný má dítě, vycouvala jsem. Už byl jednou zamilovaný, zplodil dítě a prožil si radost z jeho narození. To znamená, že se mnou by to prožíval podruhé? Děkuju! Nechci!

Vzpomínám si, že se v té době řešili hlavně rozvedení muži. Na malém městě či vesnici to muž, který za svůj rozvod nemohl, ještě uhrál. Vědělo se, že mu ta jeho byla nevěrná a chce si po rozvodu vzít svého milence, a tak na něho začaly vdavekchtivé dívky a ženy brzy házet sítě a měl vystaráno!

Ve městech to rozvedení muži měli těžší. Byli jako nakaženi morem. Přivést tehdy do rodiny rozvedeného, nepřicházelo v úvahu. A když měl navíc dítě či děti, čekal ho dlouhý a nelítostný boj s rodinou, do které se chtěl přiženit.

Když se výjimečně rozváděla žena, byla společností rovnou odsouzena do pekel. Mužům se hrubě nelíbilo, že si žena dovolila odejít od muže a ženy jí záviděly, protože udělala něco, k čemu by ony odvahu nikdy nesebraly, i když důvodů měly na deset rozvodů!

Dneska jsou rozvody běžné a v termínech, které v padesátých letech neznal nikdo, se vyznají i naše babičky. Registrované partnerství. Umělé oplodnění. Dárkyně vajíček. Náhradní matka. Děti ve střídavé péči. Pěstounská péče na přechodnou dobu. Dárce sperma atd.

S oblečením to bylo v padesátých letech podobné. Nikdo radši nevybočoval, což bylo jednoduché, protože stejně neměl čím vybočovat. Oblečení bylo fádní, nudné a

v mnoha rodinách se dědilo. Já dědila po svých dvou sestřenicích a první, co mi rodiče koupili v mých patnácti letech, byl příšerný, tmavě fialový, cibelinový zimní kabát. Do té doby jsem v obchodech s oděvy nikdy nebyla, neuměla jsem tedy nakupovat, připadala si trapná a prodavačky pro mě byly bohyně. Svým způsobem bohyně byly! Prodávaly, a neměly co.

A tak jsem si začala šít kalhoty a dlouhé sukně, batikovala jsem extravagantní haleny ušité z krajkových ubrusů a občas mi něco upletla maminka, protože já umím akorát tak uháčkovat řetízek.

Když to shrnu, tak mi stará singrovka, barva DUHA za pět korun československých a maminčiny svetry, pomohly přežít do začátku devadesátých let, kdy začaly vznikat první sekáče. My, co jsme v dětství dědili šatstvo, jsme přijali sekáče nadšeně a přehrabováním hromad věcí, které už někdy někdo nosil, jsme se vraceli do dětství. Ti ostatní sekáči pohrdali a prohlašovali, že oni by tam nikdy, opravdu nikdy nevkročili!

A i to se změnilo. Dneska snad není nikdo, kdo by v sekáči alespoň jednou nebyl. A možná by se těžko hledala rodina, která nemá nikoho rozvedeného.