První setkání přes plot, druhé u Kouřícího králíka. Takhle se seznámili Láďa Kerndl a Roman Horký

11. květen 2016

Dobré dopoledne

Láďa Kerndl a Roman Horký se poprvé potkali v malé vesničce Žernovník nedaleko Blanska, kde měl Láďa Kerndl chalupu, na ní jezdíval odpočívat, když se vrátil ze zaoceánských hudebních štací. „Jednoho dne jsem slyšel za plotem od hospody zpívat a hrát na kytaru trampskou sešlost výborných muzikantů a zpěváků. Kdo vy jste, já jsem úplně hotovej z toho, jak zpíváte, ptal jsem se. A to byl Roman Horký se svými kamarády,“ popisoval první setkání s Romanem Horkým.

Kerndlovi bylo tehdy 35 let, Horkému 15, 16 let. „Před dvanácti lety jsme natočili duet, který napsal Roman, kde se hádáme o ženskou. Já jako starej chlap, kterej má v kapse dolary a Roman jako mladej, chudej. To bylo ale až v roce 2002,“ usmívá se Láďa Kerndl.

Najednou se v Brně objevil nějaký zpěvák jménem Láďa Kerndl

„Když mi to po letech Láďa připomněl, tak jsem si uvědomil, že se něco takové stalo. Pak roky utíkaly, najednou se v Brně objevil nějaký zpěvák jménem Láďa Kerndl. Všichni se ptali: znáš ho? Nevím, hlas mi něco říká, ale netuším, nehodnotím, dokud neuvidím. Vzal jsem svého tátu, měl rád swingovou muziku, stejně jako já a vyrazili jsme ke Kouřícímu králíkovi, to byla taková hospoda,“ vzpomíná Roman Horký na okamžik, kdy pro sebe objevil Láďu Kerndla.

Přišli, sedli, užívali kavárenskou atmosféru. „Teď Láďa spustil tím svým typickým hlasem, tou svou energií, totálně mě dostal, úplně to převálcoval. To je hlas, hlas ala Chris Rea, ten basbaryton, ochraptělej. Dali jsme si pivo, panáka, skamarádili jsme se. Od té doby jsme rodinní přátele. Velké přátelství trvá od roku 1999.“

Romane, to už je 15 let, nechceš něco napsat?

A když Láďa Kerndl letos v lednu přijel se svojí paní Miladou na návštěvu k Romanovi Horkému, vzpomněl si na jejich duet z roku 2002. „Láďa povídá: Romane, to už je 15 let, nechceš něco napsat? Napiš něco o nás dvou. Řekl jsem si, že v textu si nemusím nic vymýšlet. Napíšu o Láďovi, jak jezdil jako muzikant na zaoceánských lodích a už tam ty hřbety velrybí nevidí. Já tam zpívám, že už mě nelákají rozkoše planých známostí, že už jsem se jako chlap usadil. Závěr zpíváme, že jdeme vinicí nehynoucích rév,“ vypráví o písničce staré několik dní Roman Horký.

„Písnička Ještě je čas, jak ji Roman pojmenoval je o kamarádství. O přátelství se moc songů nepíše. Je to vyznání dvou kámošů, kteří se spolu rádi vidí,“ vysvětluje Láďa Kerndl.

Mříže, které šly odšroubovat

Láďa Kerndl cítí k Vysočině velké pouto, pochází odtud jeho tatínek. „Maršovský rybník, Jiřín, tam se musím vždycky zastavit, když projíždím Vysočinou. Mám to tady moc rád. Navíc jsem v Jihlavě vojančil půl roku. Vyrobil jsem na velké kasárny mříže, protože jsem byl nástrojařem. Mříže měly z vnitřní strany okna šrouby, díky nim jsme tajně chodili ven. Nikdo na to tehdy nepřišel,“ usmíval se při vzpomínce na povinnou vojenskou službu jazzman v Dobrém dopoledni.

autor: Tamara Pecková