Po bizarní zkušenosti s pohřební službou po smrti svého dítěte jsem se rozhodla pohřebnictví v Čechách změnit, popisuje antropoložka Kábová

Jak se mladá žena jako vy stane pohřební průvodkyní?

Pohřební průvodkyní jsem se stala na základě vlastní zkušenosti. Zemřelo mi moje první dítě a musela jsem jít do pohřební služby zařídit pohřeb, a s touto zkušeností jsem nebyla spokojená. Prostředí pohřební služby bylo nepodporující a přišlo mi, jako bych cestovala časem, asi tak do 70. let. Sama jsem si později vyhodnotila, že paní, která tam pracovala, neměla zkušenost s maminkami, kterým by zemřelo miminko.

Nacházela jsem se ve stavu šoku a ve chvíli, kdy mi zemřelo dítě, bych hrozně ocenila, kdyby mě někdo chytl na ruku a řekl mi, jaké mám možnosti a v jakých časových úsecích je třeba vše zařídit. Od úmrtí miminka totiž máte 96 hodin, kdy je třeba si sjednat pohřeb. Děláte během toho času spoustu rozhodnutí, která nejdou vzít zpět. Přestože jsem měla svoji rodinu a přátele, kteří mě chránili a pomohli mi, tak také nevěděli, jak spoustu věcí zařídit. Proto ve mě zůstal pocit toho, že rozloučení neproběhlo tak, jak bych potřebovala. Po téhle zkušenosti jsem si řekla, že si můžu buď stěžovat, nebo že můžu věci tady v Čechách změnit.

Vy jste původně antropoložka, často jste navštěvovala Indonésii. Která zkušenost by byla přenositelná z Indonésie?

Často jsem jezdila na ostrov Sumba, kde jsem se primárně chtěla věnovat jiným věcem, ale téma pohřbů si mě samo našlo. Antropologickými metodami lze dnes dělat výzkum v nemocnicích nebo třeba v rozhlase, ale na Sumbě měli zafixovanou podobu antropologa, takže jsem měla zkoumat tradice. Moji přátelé mi připsali roli klasického antropologa, který chodí na pohřby, svatby, a všude tam, kde jsou tradice. Ze začátku mě to hrozně frustrovalo, protože to nebylo moje téma, ale postupně mě pohřby začaly zajímat.

Na indonéských pohřbech se tři dny i týden sedí, klábosí, pije se čaj, káva, podává se jídlo. Takže jsem vlastně nemohla najít ideálnější podmínky pro svůj výzkum. Z indonéského pohřbu si lze vzít i poznatek, že smrt provází život. Je to více zastřešené náboženstvím, oni věří, že se cestou vydáváte na cestu do říše předků, odkud stále ovlivňujete, co se děje v rodině, takže smrt nikdo nebere jako žádnou tragédii. Zemřelí zůstávají někdy doma dny, týdny, i roky bez pohřbení. V podstatě člověka mumifikují, na ostrově Sumba a Sulawesi se děje to samé. Berou to tak, že je to součást života. Pohřby jsou často velkolepé a je třeba na ně sehnat velké množství peněz. Na velké pohřby se zvou až stovky lidí, obětují se buvoli, kteří mohou stát až několik stovek tisíc korun.

Vy jste se rozhodla pro kariéru pohřební průvodkyně, abyste změnila, jak se v Česku k pohřebnictví přistupuje.

Ano, protože během pohřbu mého syna se děly až naprosto bizarní situace. Když jsem například přišla do pohřební služby, tak se mě ptali, kde mám pohřební obleček. Samozřejmě jsem žádný neměla, protože moje miminko mělo asi 30 centimetrů. Takže paní z pohřební služby mi doporučila, abych do druhého dne něco pořídila. A já jsem ve stavu fyzické i psychické nepohody šla do obchodního domu, kde v oddělení dětského oblečení nebyla vhodná velikost, a když jsem se ptala, tak mě paní prodavačka ujišťovala, že miminko do oblečení doroste. To už jsem měla slzy v očích. Pak mě napadlo, že půjdu do hračkářství. Stála jsem mezi hračkami, teklo mi mléko, přede mnou oblečky Harryho Pottera a Spidermana. V tu chvíli jsem se už přes slzy smála představě, že v pohřebním ústavu někdo otevře rakev a uvidí malého želvu Ninja v rakvi. Dnes bych rodičům, kterým zemře dítě, doporučila se na hledání vhodného oblečení vykašlat, vzít doma dečku, něco na ni vyšít nebo nakreslit.

Jak jste si to dokázala tak dobře zpracovat?

Mám dvě skvělé kamarádky, o kterých jsem věděla, že se na ně můžu kdykoliv obrátit. Kromě podpory celé rodiny mi pomohla psychoterapie, celý rok po úmrtí syna jsem docházela k psycholožce. Můj partner je cizinec a v jeho kultuře se o mrtvých dětech nesmí mluvit. Když jsme odcházeli z porodnice, tak mi řekl, že to pro něj skončilo a nikdy o tom mluvit nebude. Terapie mi pomohla, protože jsem tam mohla nechat tu tíhu, která na mě dopadala.

Pohřebnictví v Čechách

Pojďme se bavit o truchlení. V Česku máme rádi se rychle vrátit do života, ale v nějakou chvíli nás to dožene.

Myslím si, že je normální, že nás to dožene, protože truchlení nejde urychlit. Je to proces, který zvlášť u miminek trvá minimálně 13 měsíců. U mě ten první rok byl určitě nejtěžší. Měla jsem brožuru, kde se psalo, že žal a bolest chodí v různých fázích, ale myslela jsem si, že to nebude můj případ. Věřila jsem, že žal nepřichází ve vlnách. Mně bylo nejhůř po půl roce úmrtí syna. Může na vás působit spousta věci, počasí, spouštěče, které potkáte na ulici. Všechny události, kdy jste předpokládali, že s vámi zemřelý bude, ale není. Termíny a data dokáží člověka poslat extrémně dolů. S partnerem jsme našli kompromis, kdy se mluvení o zemřelém dítěti nešlo vyhnout úplně. Nějaký spouštěč jsem třeba viděla venku, ale teprve doma to úplně vypuklo. Nechala jsem prožívat svoje tělo, zapisovala jsem si, co se s ním děje. V duchu jsem si analyzovala emoci a tím jsem ji zpracovávala. Slzy byly a byly velmi často úlevné.

Jak děláte rozloučení vy?

Ještě před obřadem dodáváme informace, což je něco, co člověka hrozně uklidní. Poté spolu s rodinou připravujeme obřad, který má za cíl rodině pomoct. Začínáme místem, obřad totiž nemusí probíhat jen ve smuteční síni nebo v kostele, může být kdekoliv. Už jsme měli obřad, který se dělal na fotbalovém hřišti. Často vybíráme místo, které souviselo se zemřelým, u nás jsou to nejčastěji místa venku. Ale dělali jsme třeba i obřad v galerii, do které ten člověk rád chodil.

Pak se soustředíme na to, jak se obřad bude dít a jak truchlící zapojit. Plánujeme řeč, která se tam čte. S rodinou sedíme online hodinu i více, kdy na zemřelého vzpomínají, vypráví nám o něm, což si my zapisujeme a uděláme velkou řeč, kterou čteme my nebo lidé z rodiny. Sílu na to řeč číst pozůstalí mají, ale nenutíme je do toho, protože věříme, že jsou na obřadu od toho, aby truchlili.

Poté co se pronese na obřadu řeč, dostanou lidé prostor vyslovit to, co za života zemřelého nestihli. Lidé mají odvahu si stoupnout, ale máme variantu i pro ty, co nechtějí takto veřejně vystupovat. Například psaní na papíry, které se spálí nebo vzkazy na lodičky, které posíláme po vodě nebo na baloncích. Po skončení obřadu neodcházíme, uvědomujeme si, že je to jedinečný moment setkání lidí, kteří se už nikdy sejít nemusí. Necháváme doznít mimořádnost okamžiku pro truchlící. 

Co bychom měli v Česku zlepšit na rozloučení se zemřelým?

Úplně první věc je komunikace. Obvykle se u pohřební služby musíte rozhodnout hned na místě, u nás je to jiné, že je možné kdykoliv cokoliv změnit. Často pracuji s lidmi, kterým zemřelo dítě, kdy je třeba napadne něco v 11 večer. Rituál rozloučení je důležitý a je tady s námi od pravěku, proto je důležité jej nepřeskakovat. Lékař, který se staral o mé zemřelé dítě, mi řekl větu, která ve mě změnila spoustu věcí: všechno, co pohřební zákon nezakazuje, je dovoleno.

Proč se během indonéského pohřbu obětuje kůň? Důvěřují Češi pohřebním službám? Poslechněte si celý rozhovor.