Norbert Schmidt: Kůže z užovky
Regály už stojí, vyndávám z papírových krabic knihu za knihou. Třídím, řadím. A trochu si zoufám, jak dál. Do ruky mi v tu chvíli padne titul Balím svou knihovnu. Autor: Alberto Manguel. A v něm úplně na konci objevuju i připojený esej Waltera Benjamina s ještě příhodnějším názvem Vybaluji svou knihovnu.
Přemístili jsme se totiž z kopce pod kopec, z města na venkov. Ale o tom jindy. Teď k tomu podstatnému – knihovně. Knihovně z velké části ukryté v krabicích. Usedám do křesla obklopen bednami a několika papírovými sloupy a s vděčností tuhle komplementární literární meditaci o balení a vybalování, činnostech, ze kterých teď tak trochu šílím, přijímám. Jako bych vstoupil do útěšné časové smyčky.
Čtěte také
Alberto Manguel – světoznámý autor knih o knihách, především slavných Dějin čtení – napsal své úvahy, které teď držím v rukou, když se musel kvůli kritice prezidenta Sarkozyho v roce 2015 vystěhovat z Francie a svou knihovnu o asi 40 tisících svazcích schovat do krabic a uskladnit kdesi v Kanadě.
Manguela odtrženého od svých knih inspiroval esej slavného německého tuláka, který ho napsal také během osobně tíživého období v roce 1931. Benjamin zrovna opustil ženu a dítě. Jeho písemné rozvažování nad knihami v novém, ještě nezařízeném bytě – kolem sebe jich má rozházených na 2000 – je i zcela konkrétní léčbou hlubokých vztahových šrámů.
Čtěte také
V knihovně je člověk obklopen „tichou většinou“, jak Homér označuje mrtvé. Každá kniha a knihovna je i monumentem lidského ztroskotávání a ztroskotání. Už v Odysee se připomíná, že „bohové spřádají lidská neštěstí, aby budoucí generace měly o čem zpívat“. Jean Cocteau ale vtipně kontruje: „Každé literární dílo je jen slovník, který se rozsypal a vymkl kontrole.“
Knihovna je každopádně dílnou, ostrovem, domovem, fantazií, rozumem, řádem, mýtem, formou přežití a uchovávání. Tak zní i názvy kapitol jiného Manguelova díla – Knihovny v noci. Knihy nabízejí možnost ztišení, nadechnutí, odstupu a nadhledu. Nejsou tu jen od toho, abychom budovali sklady paměti, ale také abychom vytvářeli prostory větší empatie, kreativity a přemýšlení, a to i o modelech spravedlivější společnosti. Není proto náhoda, že se každá diktatura projevuje dříve nebo později cenzurou, zakazováním nebo dokonce symbolickým pálením knih.
Čtěte také
Ale osobní knihovna v krabicích, knihovna nedostupná, knihovna rozebraná, rozlomená, knihovna, která se právě znovu sestavuje, knihovna v nejasném stadiu přerodu – to je ještě něco úplně jiného. Je to knihovna nabízející svému majiteli úplně jiný čas zastavení a ohlédnutí; nabízí perspektivy mnoha možností, jak knihy – a s nimi i sám sebe – znovu a jinak uspořádat.
Osobní knihovna je, jak píše Manguel, autoportrétem, ale také, jak připomíná Benjamin, autobiografií svého majitele. Obsahuje totiž fragmenty všech jeho předchozích sbírek knih. Oba slavní knihomolové si proto ve svých knihovnách ponechali i leckteré dětské tituly. Vedle kondenzovaného vědění předchozích generací ukrývá taková knihovna především soukromé vzpomínky, otisky setkání, lidí a míst. Míst, kde člověk tu kterou knihu koupil, četl, uchovával, zkrátka připomínky toho, kým člověk kdysi byl… a už často dávno není.
Čtěte také
Vytahuju z krabic svazky, k nimž se už jistě nevrátím, dokonce zjišťuju, že vlastním celé police slepých cest, které evidentně nemá cenu dál rozvíjet. Nastal čas se toho všeho zbavit?
Každá osobní knihovna ale obsahuje také kuriosa, podivné, až podivuhodné předměty. Jsou to její nezbytná pojítka, koření, propojující skoby paměti. Před chvílí jsem objevil staré fotografie z amerických a egyptských pouští, vstupenku do Britského muzea nebo poctivě ošoupanou mapu Říma. V krabici hned o knihu hlouběji jsem dokonce našel průsvitnou kůži z užovky. Ta mě fascinuje nejvíc. Čtu ji jako další téma rozvíjející esej, tentokrát stvrzující nutnost odhodit vnější úzkou, už příliš svazující schránku. Ale jak se ta kůže do mé knihovny vůbec dostala?
Čtěte také
Benjamin tvrdí, že u každé osobní knihovny je rozhodující její „harmonie a ostrost souzvuku“. Přestěhovat, přestavět a protřídit knihovnu je možná i něco jako ostřit tužku pro další životní kapitolu, domýšlím těžkopádně právě přečtené. Tedy docela závažná věc. Co pak ale nově umístit do středu, do výšky očí? Rozhodnutí je pro mě kupodivu snadné. Při stěhování jsem totiž při každé cestě nahoru nebo dolů míjel hřbitov s hrobem Franze Kafky a po desáté dvanácté jízdě jsme se začali přes tu dlouhou zeď snad i něco jako zdravit.
A teď navíc v knize, kterou mám rozevřenou před sebou, vidím, že mi Kafka u Manguela nechal ještě i vzkaz, jakýsi oživující šém, zdůvodnění, proč to vybalování dokončit, proč knihy vůbec sbírat: „Čteme hlavně proto, abychom kladli otázky“, lepší a přesnější otázky. „Některé knihy působí jako klíče, kterými lze odemknout dosud uzavřené sály našeho vlastního zámku.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
