Norbert Schmidt: Kosegarten
Štrádujeme si to s tříletou Hannah podél moře k zapadajícímu slunci. Pořád mi utíká. Jak ji sleduji, vracím se v myšlenkách k románu Gotharda Ludwiga Theobula Kosegartena Dopisy trosečníka datovanému do září roku 1792. Včera jsem ho dočetl.
Jedna z jeho nejznámějších scén totiž líčí, jak pastor Finster – alter ego Kosegartena – čelí na kamenité pláži záludným otázkám své tříleté dcery: „Kdo udělal slunce?“ Farář na to po chvíli reaguje: „Myslíš si, milé dítě, že se slunce narodilo?“ „Ale ne, otče.“ „A proč ne?“ „Není přece živé!“ „Tak ho udělal náš mistr zedník?“ „Taky ne, otče, ten by se k němu nedostal, jak je daleko.“
Čtěte také
Když se románový trosečník, kterého Finster před několika dny zachránil a jenž celou tu dlouhou konverzaci s teologickým zakončením zapisuje, podiví, jak tohle všechno může tak malá holčička pochopit, pastor mu s pohledem upřeným na horizont moře odpovídá: „Milý příteli, co potřebujeme vědět o Bohu, pojme i dítě. To ostatní nechápete ani vy, ani já, ani Simónidés, ani Aristotelés, ani Descartes, ani Kant. Nikdo to nepochopí.“
Kosegartenova Alwina v roce 1792 u svého tatínka na pláži spořádaně seděla a zbožně mu naslouchala, Hannah je v roce 2023 už zase někde v trapu támhle daleko přede mnou. Vítr prudce fouká, jak to má u Východního moře být, vlny večerně jiskří. Mé myšlenky se zase stáčejí ke Kosegartenovi, básníkovi a spisovateli, který jako jeden z prvních začal opěvovat strohou krásu Rujány a Baltského moře, na jehož břehu se teď procházíme. Později se dokonce – mezi drážďanskou a berlínskou osvíceneckou elitou – vžila typizující zkratka, že to, o čem Kosegarten píše, Caspar David Friedrich maluje.
Čtěte také
Kosegarten zastával post faráře v nejsevernějším rujánském kostele ve vesničce Altenkirchen, která leží uprostřed řídce osídlené krajiny Wittowa. Odtud si dopisoval s předními osobnostmi své doby: Herderem, Schillerem, Goethem, Schleiermacherem, Arndtem, Jeanem Paulem, Rungem nebo právě Friedrichem. Ten ho jako mnozí jiní na Rujáně i několikrát navštívil.
Kosegarten vedle své spisovatelské činnosti překládal, především z francouzštiny a angličtiny: a to nejen básně, ale třeba i vědecká pojednání Adama Smithe. Vášnivě četl nejžhavější filozofické novinky své doby: Kanta i Rousseaua. Sbíral zkameněliny, vedle toho se věnoval také ornitologii. Ke sklonku života se stal profesorem na univerzitě v Greifswaldu, kde spolu s teologií a řeckou literaturou přednášel dějiny. V románské předsíni kostela v Altenkirchen se ostatně dodnes nachází jeden z mála dochovaných kamenných reliéfů z předkřesťanské doby. Zpodobňuje snad pohanského kněze s rohem hojnosti nebo možná přímo slovanského boha Svantovíta z nedaleké Arkony.
Čtěte také
Slavná a dodnes čtená jsou také Kosegartenova Kázání na břehu moře. Pronášel je u rybářské vesničky Vitt, která leží dvě hodiny pěšky od Altenkirchen. Osm týdnů v roce sem každou neděli chodil za svými farníky v době lovu sleďů a kázal na pláži pod širým nebem. Rybáři tak nemuseli daleko do kostela ve vnitrozemí, aby nepropásli svou obživu, když s napětím vyhlíželi hejna stříbřitých šupin míjející jejich pobřeží.
Kázání postupně přitahovala i příchozí z daleka. Rujánský farář totiž na základě biblických veršů pronášel vybroušené úvahy plné poučení i poezie. Vysvětloval koloběh vody, geologickou podstatu ostrova, význam písku a mořské soli, chválil zpěv ptáků. Kázal proti válce, otroctví, nevolnictví, despotismu a fanatismu. Snil o rovnosti všech národů. Jako jakýsi novodobý luteránský pouštní otec vyzdvihoval – oproti hektickému velkoměstu, které člověka jen rozptyluje od podstatných věcí života, – důležitost jedinečného ticha, střídmosti a odloučenosti zdejšího života, které dávají „hluboký pokoj a šťastnou nezávislost“.
Čtěte také
Kosegarten žil v době, kdy faráři ještě patřili k progresivní elitě společnosti. Byl teologem, osvícencem i romantikem v jedné osobě. To, co se nám dnes jeví jako nesmiřitelné protiklady, prožíval jako navzájem se doplňující perspektivy. V této své myšlenkové orientaci nebyl ani na Rujáně zdaleka osamocen. Farář ze sousedního Wieku také psal romány, dokonce pod Friedrichovým vedením maloval. Další rujánský duchovní v Bobbinu na Jasmundu sesbíral a systematizoval tak velkou sbírku petrefaktů – fosilií, že patřila k povinným zastávkám všech návštěvníků ostrova.
Kosegarten představil Balt jako druhé Středozemní moře Evropy, místo střetávání, ale i inspirativní výměny různých kultur. Svou grand tour jako cestu za tajemstvím, poučením a krásou dalekých krajin, ale především jako cestu sami k sobě nemusíte podnikat jen po Apeninském poloostrově. I na severu totiž leží Arcadie, také na severu lze otevřít knihu stvoření, vědy i spirituality.
Čtěte také
V době, kdy Goethe sepisuje a publikuje svou Italskou cestu, Caspara Davida Friedricha pod Kosegartenovým vlivem ani jednou nenapadne vydat se dál na jih. Z Drážďan došel za inspirací tímto směrem jen na kraj přilehlých Čech. Znovu a znovu se ale vracel především nahoru na Rujánu.
*
Konečně jsem Hannah dohnal u skupiny obrovitých žulových bochníků, které tu zanechala doba ledová. Lezeme spolu na nejbližší z nich. O kus dál si pak podrobně prohlížíme černé pazourky zabalené do přiléhavých křídových pouzder. Pár si jich strkáme do kapes. Jsou to malá umělecká díla – už Kosegarten s nadšením oslavoval jejich „barokní tvary“.
Čtěte také
Uskakujeme před vlnami, abychom za okamžik pronásledovali bílé zklidněné krajky, jak se opět vracejí do modrozelené pohupující se masy. Hannah za malým písečným výběžkem objevuje chuchvalce čerstvé mořské pěny a jazýčkem zkoumá, jak moc je tahle slaná vata opravdu slaná. Slunce se už už dotýká horizontu a já chytám asi dvacátou čtvrtou fotku malé černé neposedné siluety, která ho ne a ne plně zakrýt. Snažím se postavičku umístit tu v levé, tu v pravé svislé linii zlatého řezu, zkouším, zda je lepší mít horizont moře na středu, nebo v horním či dolním okraji záběru. A k tomu pokukuju, zda bych někde v mracích nepřikouzlil ještě nějakou friedrichovskou hyperbolu, nebo alespoň elipsu.
Samozřejmě se mi to nedaří vychytat všechno najednou, navíc mi z toho leze jeden kýč za druhým. Hannah se na mě obrací, sukýnku i legíny má už úplně promáčené: „Podívej, moře nemá konec. A pořád se zvětšuje.“ Ohlédnu se, kam ukazuje, a bezděčně se mi vybaví Kleistův výrok, kterým se snažil popsat, jak působí Friedrichův obraz Mnicha na břehu moře: Třeštíte oči, „jako by vám právě uřízli oční víčka“.
Hannah mě ale nenechá přemítat nad konstrukcí romantického kalkulu a pokračuje otázkou. Naštěstí se neptá na zapadající slunce, stále ji fascinuje mořská pěna.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
