Když mi zavolali, že mám Nobelovu cenu, bylo to tak brzy ráno, že jsem telefon nezvedl, vzpomíná vědec s českými kořeny Kobilka

2. září 2023

V roce 2012 získal profesor Stanfordovy univerzity s českými kořeny Brian Kobilka Nobelovu cenu v oboru chemie za svůj výzkum receptorů spřažených s G proteinem – o titul se podělil se svým mentorem Robertem Lefkowitzem. Oba se zasloužili o to, že lépe rozumíme jedné z hlavních metod komunikace v těle. Receptory totiž zprostředkovávají přenos informací do nitra buňky, což je pak zásadní pro chod jednotlivých orgánů a tkání, stejně tak i pro rychlé reakce na vnější podněty.

Pamatujete si, jaké to bylo, když jste se dozvěděl, že jste získal Nobelovu cenu?

No tak to jsem byl ohromený. Ten telefonát se odehrál hodně brzo ráno. Napoprvé jsme to doma nezvedli, protože jsme si mysleli, že si někdo spletl číslo.

Čtěte také

A když to zazvonilo podruhé, tak se představila tajemnice akademie a potom už jsem mluvil s jednotlivými členy. Bylo to opravdu vzrušující a těžko věřil tomu, že se mi to nezdá.

A jak jste to oslavil?

Nevzpomínám si na nějakou jednu velkou oslavu. Měli jsme recepci v ten den odpoledne na univerzitě. Ale nějaká obří akce to nebyla.

Po předávání Nobelových cen se koná oslava, kterou pořádají studenti z různých univerzit ve Stockholmu. Prostě vyklidí své učebny a promění je na party centrum. A to byla velká zábava. Po všech těch formálních oslavách máte čas užít si to i s rodinou a přáteli.

Můžete obyčejnému člověku vysvětlit, v čem spočíval váš objev?

Můžu to zkusit. Různé části našeho těla vysílají informace do ostatních částí těla. A to skrze dva druhy chemických signálů – jedním jsou hormony, které cirkulují v krvi a druhým jsou neurotransmitery, které se uvolňují z neuronů.

Čtěte také

Přijímače těchto signálů se nacházejí na povrchu buněk v celém těle a říká se jim receptory spřažené s G – proteinem nebo taky GPCR receptory. Reagují na velkou škálu neurotransmiterů – jako je adrenalin, serotonin, dopamin – o těch jste určitě slyšeli.

Vzájemně na sebe působí s proteiny na povrchu buňky. Receptory spřažené s G proteinem se jim říká proto, že když se daný hormon naváže na receptor vně buňky, aktivuje se G protein uvnitř, který přenese signál a buňka tak zjistí, jak se zachovat v reakci na to, co jiná část těla potřebuje.

Jde například o základní reakce nervového systému – přezdívá se jim taky „bojuj nebo uteč“. Třeba když je člověk vystresovaný nebo když je v ohrožení – v organismu se zvýší hladina stresového hormonu – noradrenalinu - a srdce začne bít silněji a rychleji a připraví tělo na útěk.

A jak pomáhá ten váš přesný popis receptorů spřažených s G proteinem v praxi?

Nejvíc praktické využití to přináší ve vývoji léků. To že máme detailní 3D strukturu receptoru nám dává možnost používat vyspělé počítačové metody při testování léčiv.

Čtěte také

Běžné testování farmaceutickými společnostmi může prověřit soubor asi milionu sloučenin. Taková jedna v uvozovkách „chemická knihovna“ obsahuje asi jeden milion položek a vy hledáte jednu, která aktivuje určitý receptor.

My jsme ale přišli na to, že se dají vytvořit mnohem větší knihovny, říká se jim virtuální, a ty mohou obsahovat skoro miliardu sloučenin. A protože jsou větší, tak máte větší šanci najít tu správnou položku.

Počítačové systémy totiž vezmou každou z té miliardy sloučenin a otestují ji ve virtuálním modelu receptoru, aby bylo jasné, zda do sebe zapadají. Jako výsledek máte identifikovné nové typy molekul mnohem rychleji a mnohem levněji.

Jakého množství léků se spojitost s receptory týká?

Zhruba 40 až 50 procent všech medikamentů na trhu funguje na těchto receptorech.

A přibylo jich od doby, kdy jste dostal Nobelovu cenu?

Těžko se poměřuje, jak moc jsme zatím byli úspěšní. Vývoj léků je dlouhý proces. Průměrně to trvá sedm let: od začátku výzkumu po schválení americkým vládním Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv.

Takže teď je složité říct, jaký máme zatím dopad. Já ale čekám, že začneme sklízet výsledky z našeho výzkumu. A věřím, že to bude mít velký přínos v budoucnu.

Vy jste ale nebyl vždy chemik?

Začínal jsem jako lékař na interně – která má obecně dost široký záběr. Doktoři v tomto oboru mají často služby na jednotkách intenzivní péče.

A já jsem si uvědomil, že mě baví pracovat s pacienty na tomto oddělení, protože máte k dispozici spoustu nástrojů – rychle dostanete výsledky rozborů, pacienti jsou monitorovaní – sledujete jejich srdeční rytmus a krevní tlak, a pak jsem si všiml, že většina léků, které jsme lidem na jednotce intenzivní péče podávaly, byly ty, které fungují na GPCR receptory.

Čtěte také

Takže po skončení studia interní medicíny jsem se rozhodl, že chci být kardiologem. Protože kardiologové patřili k jedné ze skupin lékařů, kteří pracují na jednotkách intenzivní péče. Šel jsem studovat na Dukeovu univerzitu v Severní Karolíně, protože tam měli skvělý program pro studenty spojený i s výzkumem.

Tím jsem dostal šanci zjistit, jestli se chci zabývat i bádáním. A navíc na stejné univerzitě byla laboratoř Roberta Lefkowitze, u kterého jsem studoval, a on byl jedním z prvních průkopníků na poli výzkumu receptorů spřažených s G proteinem.

Víc si poslechněte v audizáznamu pořadu Studio Leonardo Lenky Pištěkové. (repríza)

Spustit audio

Související