Když mají krásné oči lomivost kostí

Moje a Radčina maminka se znaly, často jsme se spolu zastavovaly a Radka si nás prohlížela moudrýma, láskyplnýma a zvídavýma očima.

Připadalo mi, že má pořád ruce nebo nohy v sádře. To už jsme věděly od její maminky, že Radka má, jednoduše řečeno, křehké kosti, a protože byla živé dítě, byla vlastně furt v sádře.

Maminka ji vozila na kočárku, a i když Radce byly dva roky, tři, pět, skoro nerostla, protože se její kosti pořád lámaly.

Ale oči, ty měla pořád stejné, jako když byla miminko. Moudré, láskyplné, zvídavé. 

Když byly mé dceři Ritě čtyři roky, potkávaly jsme se s Radkou a s její maminkou na Kmochově ostrově. Byla to náhodná setkání, Rita chodila do školky kousek odsud a občas jsme sem odpoledne zašly.

Radce bylo v té době osm let, byla inteligentní, zvídavá holčička, ale velká byla jako čtyřletá Rita. Bylo zajímavé pozorovat je, jak každá musí něco přidat nebo ubrat, aby se dostaly alespoň trochu na stejnou úroveň, kdy si spolu mohou hrát, protože Radka si chtěla strašně hrát a povídat si, ale musela se přizpůsobit čtyřleté Ritě. Snažily se obě a pokaždé se jim to, holčičkám, povedlo.

Roky ubíhaly, občas jsme se s Radkou potkávaly, a vlastně jsem o ní celé ty roky pořád věděla. Posledních několik let jsme spolu přátelé na Facebooku a máme o sobě větší přehled. Radka bydlí kousek od nás v pečovatelském domě, má elektrický vozík a svého prvního asistenčního pejska. Psaly jsme si o něm na Facebooku a nakonec jsme se domluvily, že půjdeme na kafe.

Povídaly jsme si, jako kdybychom na kafe chodily celé roky a přitom to bylo naše první kafe. A nebylo poslední!

Jednou jsem jí říkala něco o svém synovi a Radka se zarazila.

„Já myslela, že máte jenom Ritu.“

A pak začala vzpomínat. Jak si s Ritou hrály na Kmochově ostrově. Že jsem byla jediná maminka, která svoje dítě nechala, aby si s ní hrálo. Že se ostatní maminky buď bály, nebo štítily a děti k ní nepouštěly. Jak se těšila každý den na ostrov, že tam bude Rita a pořád o ní mluvila. Rita. Rita. Rita. Měli psa Britu a tatínek se prý divil, proč pořád mluví o Britě.

„Rita byla jediná, s kým jsem si v té době hrála.“

Tahle Radčina vzpomínka na dobu před víc jak třiceti lety, do mě pořádně „hrábla“, to vám tedy povím. Pozdě večer jsem si říkala, že bychom si měli občas uvědomit, jak je čas, který žijeme, pro někoho nesmazatelně důležitý na celý jeho život.

A jestli si myslíte, že se vztah zdravých k lidem postiženým za ta tři desetiletí změnil, tak se mýlíte. Radka by mohla vypravovat o pomluvách, závisti, nepřejícnosti.

Sice pořád vypadá jako dítě na vozíku, ale je to čtyřicetiletá žena, která, když je potřeba, se dokáže bránit. Dokáže bojovat. A bohužel, dost zdravých lidí si stále myslí, že tahle prťavá osůbka na vozíku, nemá na nic takového právo a že má být vděčná za to, že vůbec může jezdit po kolínských ulicích!

Takže, přátelé, buďme tolerantní!

Buďme tolerantní!