Čestným občanem Jihlavy se stane člověk, který se nenechal zlomit žádným režimem

Letos se Alois Janáček, který pamatoval císaře i budování socialismu, zařadí mezi čestné občany města.

„Už za mladických studentských let za Rakousko-Uherska organizoval studentské demonstrace. Hned jak vznikla republika, tak se začal politicky angažovat v tehdy vzniklé Československé straně lidové,“ o svém dědečkovi vypráví vnuk Jan Sedlák.

Za zásluhy dostal papežské vyznamenání

Alois Janáček vystudoval České vysoké učení technické, už za studií se oženil. Tehdy v Jihlavě našel místo na stavebním úřadě a už ve 30. letech se vypracoval na přednostu. Mimo jiné se zasloužil o záchranu kostela Nanebevzetí Panny Marie v Jihlavě a v něm nalezených cenných památek, za což dostal i vyznamenání od papeže Pro Ecclesia et Pontifice, které je stále v majetku rodiny.

Vyznamenání od papeže pro Aloise Janáčka, Jihlava|foto:Irena Šarounová,Český rozhlas

První z řady zatčení Aloise Janáčka přišlo 1. září 1939. Tehdy to naštěstí dopadlo dobře, a po měsíci se vrátil domů. Celou válku ale pracoval jako řadový zaměstnanec úřadu. „Hned 5. května 1945 tady založil revoluční národní výbor, v roce 1946 se stal poslancem národního shromáždění,“ říká Jan Sedlák, a vzpomíná, jak jeho babička, manželka Aloise Sedláka, nadávala, že její muž přijede v pátek z parlamentu, v sobotu a neděli schůzuje a doma ho nevidí.

V Plzni měl na krku oprátku

V lednu roku 1949 byl Alois Janáček zatčen podruhé. „Byl ve věznici na Borech v Plzni, kde byl šéfem bývalý dozorce z věznice v Jihlavě. Věděl, že je stavební inženýr a statik šikovný, tak pro něj dělal nějaký stavební úpravy ve věznici na Borech,“ vypráví vnuk.

Při vyšetřování příprav útěku poslance Stanislava Broje z věznice měl namále i Alois Janáček. Našly se u něj totiž plány areálu, které ale používal jen ke své práci. „Byl postavený na šibenici, měl na krku oprátku, ale v poslední chvíli to zrušili a byl patnáct měsíců v samovazbě.“

I jako vězeň pracoval v oboru

Díky intervenci manželky byl Janáček převezen do Prahy, kde se zase dostal k práci v oboru. „Projevili o něj zájem v projektovém ústavu ministerstva vnitra, který byl v Praze na Pankráci. V podstatě se ti vězni podíleli na různých projektech,“ říká Jan Sedlák. 

Trest dvaceti pěti let vězení zkrátila amnestie v roce 1960. Další zatčení ale přišlo už rok nato. V roce 1964 po mozkové mrtvici a dalších manželčiných žádostech přišel domů. „Ani mu nepřiznali důchod, musel chodit do práce i po té mrtvici různě po stavbách,“ dodává vnuk.

Alois Janáček zemřel v roce 1967. „Do své smrti se nenechal nikdy zlomit, byl věrný svým morálním vlastnostem a nikdy z nich nechtěl slevit,“ uzavírá své vyprávění Jan Sedlák, který dědečka zažil jen jako velmi malý chlapec.