ČESKO ZEMĚ NEZNÁMÁ - BRNO

Mucha je moravské příjmení, na rozdíl od českého Mouchy. Tihle Muchové od Ivančic byli všichni, až kam sahají městské zápisy, vinaři. Kdovíproč si jeden z nich, Ondřej, usmyslel, že jména všech jeho dětí (a měl jich šest) budou začínat na "A": Aloisie... Antonie... Augusta... Alfons... Anděla... Anna. Alfons byl asi tak uprostřed. Průměr. Ale možná právě proto na sebe odmala neustále upozorňoval. Už jako batole byl vynikající lezoun a maloval přímo vášnivě rád. Barevnou tužku mu maminka uvazovala na krk. Prý, aby ji neztratil a nezlobil. Když Alfons povyrostl na školáka, na svá malířská před-sevzetí nezapomínal. Ani tehdy, když ho rodičové z trestu postavili za starou almaru. Byl sice na hanbě, ale mezitím stačil bleskově pokrýt zadní stěnu skříně svéráz-nými ilustracemi. Jelikož byl zrovna předtím na pouti, namaloval podobiznu kouzelníka a hadí ženy. Mamince (když v sobě potlačila tendenci přímo na místě trestat) se ty malůvky líbily. A že kdyby to nebe bylo modré, tak ně-jak radostně modré, hned by byl celý obrázek veselejší. Alfons nato, že to chtěl, ale když mu došla modrá, tak co měl dělat. Alfonsova maminka Amálie byla krásná. Měla modré oči a černé vlasy. Rodem pocházela odněkud z Polska. Navíc to byla moudrá a sečtělá žena, která svého syna vedla s láskou a jistotu.

Malého Alfonse doslova přitahovalo kouzlo střelnic, lidových slavností, poutí. Byly to vlastně jeho první výtvarné školy, tady poznával, co je krása a co bude nejspíš kýč. Ale protože to byl zároveň kluk jak-sepatří, velice ho vzrušovaly zprávy o podivných vyná-lezcích filmu, a vůbec o mužích, kteří konali různé zvláštní pokusy a svět se jim nestačil divit. "Cesta balonem kolem světa! Stal se obětí vlastního vynálezu! Chtěl sestoupit na mořské dno! Objeveno tajemné zvíře!" Když šla maminka nakupovat, brávala synka ke kupci. To byl svátek, maminka kupovala na knížku, a když na konci měsíce šla zaplatit, vzala ho tam a on vždyc-ky něco dostal. Kupcova dcera přinesla list papíru a tužku a trvala mermomocí na tom, aby kreslil.

Psal se rok 1871 a rodinná rada rozhodla, že jedenáctiletý Alfons půjde do Brna. Na gymnasium. A protože byl nejenom nadaný kreslíř, ale také zpěvák, necha-li ho nejprve vyzkoušet u skladatele Pavla Křížkovského. Alfonsův hlas se páteru Křížkovskému líbil, jen-omže ve chvíli, kdy ho užuž chtěl přijmout do sboru, vstoupil do místnosti tehdejší sbormistr čili regenschori, jis-tý Leoš Janáček, a oznámil, že už přijal jiného chlapce. "Je mi lito, chlapče, jak se jmenuješ, Alfons ti řikaji, že, tož pěkne meno; mohl bys zpivat na Petrově, maš hezky alt, a tež v inem sboru na Starem Brně bys mohl vypomahat. Nechceš?" Chtěl, jakpak by nechtěl. A tak zpíval. A učil se hrát i na hudební nástroj. Na housle učil v Ivančicích starý rektor. Když bylo po vyučování, sedli si kluci na lavice, nohy dolů a vrzali všichni najednou. On seděl před lavicemi, obrácen k nám, a když někdo hmátl vedle, praštil ho šmytcem po prstech, oni vrzali a on okolo sebe mlátil šmytcem. V zimě, když napadl sníh, běhali za město a po těch houslích sáňkovali. Sedli si na ně a jezdili do úvozu. Kobylka vzala okamžitě za své, ale hlavně, že to jelo.

Toho neposedného a zvídavého Alfonse zajímalo všecko, co ně-jak hýřilo krásnou barvou nebo tvarem. Různobarevná skla v kostelních oknech a dokonce i kůrová kniha, do které vedl zápisy regenschori. Červeně a zeleně vedené písmo na stránkách staré knihy bylo mou první kaligrafickou učebnicí.

Ve studentském pokojíku jich někdy bylo až patnáct. Seděli na postelích, Alfons kreslil výkresy těm, co chodili do reálky, a oni mu za to nosili jídlo. Dostával z domova pecen chleba, kamarád Julek hrnek sádla. Křídou si rozdělili pecen na krajíčky, jeden na každý den, k tomu mě-li sádlo. Jenomže ke konci byly krajíčky stále menší a menší. Maminka mu vždycky přidala do balíčku něco sladkého, a s tím vydržel až do nových zá-silek. Léta vzpomínám na její lásku, když psaní od něj dlouho nepřicházelo, nebo když někde strašila nemoc. Na cestu mu zářil její cit a její veliká znalost všech nožných vědo-mostí historických i literárních. Až do svého stáří cítil, jak ho její láska prohřívá.

I když šel Alfons do života b náramnou chutí a ver-vou, dopadla jeho studia na Slovanském gymnasiu v Brně neblaze. Byl vyloučen na konci druhého roku, neboč prý jen čmáral a maloval a v ostatních předmětech nenalézal záliby. Zcela neschopný student. Také hlasivky ho zradily. Mutující mládenec už nezpíval kouzelně jako nějaká altistka, ale doslova a do písmene kokrhal. Nelze se mu divit, že se mu po takovém neúspěchu domů, do Ivančic, nechtělo. Přijal nabídku svého kamaráda, aby se s ním vydal do Ústí nad Orlicí, a tam, v hospodě u Cimprichů, každý večer portrétoval místní občany. Žádná mistrovská díla to nebyla, ale zato se v něm už tenkrát zrodilo pevné rozhodnutí: Stanu se malířem!

Náhoda hrála v jeho životě vždycky ohromně důležitou úlohu. Prý vždycky zasáhla jakási vyšší moc a ta ho vedla ke vzdálenému, důležitému cíli. Zdá se však, že si milý Alfons tu svoji náhodu častokrát tak trochu při-pravil. Anebo zavinil. Třeba v Ivančicích, kam se z Ústí nad Orlicí neslavně vrátil. Nastoupil zase u soudu a zapisoval opět do velké knihy, zatímco soudce soudil tuláky, pytláky a malé zloděje a otec Mucha je odváděl do šatlavy. Abych si zkrátil dlou-hou chvíli, ilustroval ty stránky krásně zdobenými iniciálami. Ačkoli to nebylo zcela podle pravidel, za-mhouřili jeho představení oči. Jeho kariéra však jednoho dne skončila. Do soudní síně přivedli cikánskou ro-dinu. Alfons měl zapsat jejich nacionále, ale mís-to toho je každého do knihy nakreslil. To byla poslední kapka. Druhý den se už do úřadu dostavit nemusel. l zde se však objevují rozpory, stejné jako v celém Muchově životě. Nikdo nechce tvrdit, že by si Alfons Mucha ve svých pamětech vymýšlel, ale ? buďto měl slabší paměť, nebo zase naopak trochu bujnější fantazii. Ve fasciklu Služební záležitosti se podařilo historikovi, doktoru Jiřímu Vaňkovi najít tři dokumen-ty, které vypovídají, že "diurnista Alfons Mucha byl u c. k. okresního soudu v Ivančicích zaměstnán za denní plat jako přepisovač a zapisovatel ve věcech civilních a trestních od 1. říj-na 1878 do 15. září 1881 a jeho práce je hodnocena velmi kladně, neboť vynikal pilností." Na věrohodnost Muchových vzpomínek se opravdu spoleh-nout nemůžeme. Své svědectví o tom vydal i syn Alfonse Muchy, spisovatel Jiří Mucha: "Otec měl přímo fantastickou schopnost plést si lidi, nepoznávat je a zaměňovat jednu osobu za druhou. Byl na to tak zvyklý, že později v New Yorku místo na ve-čírek pořádaný na jeho počest zabloudil do jiného domu, kde náhodou měli také hosty, zůstal zde dvě hodiny a vůbec mu nepřipadalo divné, že nezná z celé společnos-ti jediného člověka. Jednou mi dokonce ukazoval foto-grafii presidenta republiky Tomáše Garrigua Masaryka s vnuky, a tvrdil, že je to on se mnou a s mou sestrou."

Ať už byl důvod odchodu z Ivančic takový či makový, podstatné je, že víme: ve svých jedenadvaceti letech odešel Alfons Mucha na zkušenou do světa. A taky víme, že jeho kroky v tom cizím světě nebyly nijak lehké. Podává o tom svědectví nejenom Mucha, ale i jeho sestřička Anna v dopise, který nu poslala a který se dochoval. "Milý bratře... tatínek se nechá ptát, jaký že ten zámek vlastně je, co v něm bydlíš a pracuješ. Piš také, jak dlouho zůstaneš ještě v Tyrolsku a kdy k nám při-jedeš. Také Ti posílám pár jitrniček. Ty škvarky nemu-síš najednou sníst, poněváč jsou moc mastné. Tvá až do hrobu věrná sestřička Anna." Ach ano... moje hodná sestřička Anna."

Náhody, které zasahovaly osudově do jeho života, a zejména záchrana v poslední chvíli, kdy malíř le-žel ve vymrzlém pokojíku, nemocný a hladový, něco takového se opa-kovalo v jeho životě několikrát. Ať už to bylo ve Vídni, v Mikulově, v Emmahofu, v Hrušovanech. A zejména v Paříži, kde žil od svých sedmadvaceti let. Ta pravdě-podobně největší náhoda měla dokonce jméno. Sarah. Sarah Bernhardtová. Vlastním jménem Henriette-Rosina Bernhardtová; žila v le-tech 1844 až 1923, francouzská herečka, později ředi-telka vlastního divadla v Paříži; její role v divadel-ních hrách: Dáma s kaméliemi, Lorenzaccio, Hamlet, Gismonda. Hostovala v divadlech celého světa. Upřímně vzato, herecká sláva této ženy je už dávno minulostí, pro-tože herecké umění zrovna moc trvanlivé není a v době největší slávy Bernhardtové neexistoval kvalitní obra-zový a zvukový záznam. Přesto však lidé na celém svě-tě dodnes znají její tvář. Zachytil ji na svých plaká-tech český malíř žijící v Paříži.

Bylo to po vánocích v roce 1894. Alfons tehdy pracoval v tiskárně Lemercierově, dodělával korektury a tam ho zastihl jeho známý de Brunoff. A prý: "Mon cher Mucha ("mucha" vyslovoval samozřejmě "müša"). Jsem v nesnázích. Právě mi telefonovala Sarah Bernhardtová, že potřebuje plakát na svou poslední hru, na Gismondu, a chce, aby byl vylepen na Nový rok ráno." A jestli prý někdy dělal někdy něco takového. Mucha na to, že nedělal, ale že bych to zkusil. De Brunof, že na zkoušení není čas, že by musel začít hned, a že se večer půjdou na ten kus spolu podívat, a pak mu pak řekne, co by udělal."

Ráno 1. ledna 1895 se objevil na všech nárožích nový plakát a způsobil senzaci. Dlouhý, úzký formát s postavou skoro v životní velikosti několik centi-metrů naci úrovní chodců působil nezvyklou bezprostřed-ností a místo aby upoutával pozornost křiklavými barvami, jak to tehdy bylo zvykem, lišil se od okolí jem-nými, až průsvitnými odstíny fialové, růžové, zelené, hnědé a zlaté. "Tento plakát z jednoho dne na druhý naučil celou Paříž znát Muchovo jméno," hlásaly druhý den noviny a měly pravdu. 1. ledna roku 1895 vzniklo Nové umění, Nové s velkým N. L'art nouveau po francouzsky. My je známe spíš pod jménem "secese."

"Chtěl jsem si peníze vydělávat v cizině, a svému náro-du dávat, co by potřeboval, zadarmo. Vím, že se nad mými hesly leckde pozasměje, ale tak tomu je a ne ji-nak. Mně by se přímo hnusilo, že bych mohl někdy svou svatou myšlenku spojovat se ziskem." Tento výrok svědčí o dvou skutečnostech. Zaprvé, že slavný malíř Alfons Mucha se penězi nikdy moc nezabýval (a to je skutečně pravda), a zadruhé že to byl člověk, který velice upřímně a z celého svého srdce miloval svou vlast. Což je taky pravda, i když to zní velice banálně. Američan Charles Crane, se kterým se Alfons Mucha seznámil za svého pobytu ve Spojených Státech, byl milionář poněkud zvláštního druhu. Byl pozoruhodně vzdělán, rozhodně víc, než se slušelo na milionáře té doby (a možná i jiných dob), v hlavě měl plno humanistických plánů, soustavně podporoval snahu různých asijských národů osvobodit se od kolonialismu. Jeho povahu cha-rakterizuje odpověď saúdskému králi, který mu z vděč-nosti nabídl těžbu všech naftových pramenů: "Ne, děkuji. Ať alespoň vidíte, že Američan nemusí na všem vydělat." A právě tohoto prazvláštního milionáře Mucha zaujal. Zvláš-tě pak, když se mu malíř svěřil se svým snem: "Chtěl bych věnovat zbytek života dvaceti obrovským plátnům, které by vyjadřovaly dějiny Slovanstva od pravěku až po současnost. Jenom nemám prostředky." Pan Crane je měl a Muchovi je poskytl a Alfons Mucha na těch plátnech pracoval dvacet let. Bylo to na zámku ve Zbirohu, kde měl k dispozici velký sál se skleněnou střechou. Tady namaloval obrazy o rozměrech osmkrát šest metrů. Použil vaječnou temperu, kterou pak dokončoval v detailech olejem.

Slované v pravlasti. Je hvězdnatá noc, kočovníci zapálili ves, odhánějí Slovanům jejich stáda a unášejí že-ny; jen dva se zachraňují a čekají, až bude po všem... Svantovítova na ostrově Rujaně. Podzimní slav-nosti, ke kterým přijíždějí poslové z celého tehdy zná-mého světa; na mořském břehu pod křídovými útesy se raduje a zpívá lid, jedině matka s dítětem uprostřed dolního okraje je zasmušilá předtuchou neveselé bu-doucnosti. Třetí obraz, Zavedení slovanské liturgie na Velké Moravě. Na trůně ve Veligradě sedí kníže Svatopluk, před rotundou káže Metoděj... Tři první plátna patří k těm nejlepším a jsou také nejvýznamnější. Mucha však nezapomněl ani na rodné Ivančice. Zachytil je na obraze Bratrská škola v Ivančicích a tisk bible kralické. "Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, klást mosty, neboť nás musí všechny živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a tím snáze, dobře-li se pozná navzájem." Slovanskou epopej, jak se cyklus dvaceti obrazů jmenu-je, věnoval autor městu Praze. Vymínil si, že bude zveřejněna a důstojně vystavena. Střídavě ji mohli diváci shlédnout v Průmyslovém paláci pražských veletrhů, na brněnském Výstavišti, v sále školy v ulici Na Stu-dánce v Praze a pak už ležela jenom svinuta v různých skladištích, například během druhé světové války, kdy našla úkryt v jednom pražském sklepě. Vlhké prostředí se na obrazech nepříznivě podepsalo a částečně je poškodilo. Praha, které Alfons Mucha obrazy daroval, neměla pro ně prostory a snad ještě víc porozumění. Slovanská epopej nakonec našla svoje útočiště na zámku v Moravském Krumlově, a zatím je tam dodnes, dokud opět nevybublá nápad je zase někam stěhovat.

Není možné spočítat, kolik za svého života namaloval Alfons Mucha obrazů... kolik navrhl plakátů... kolik na-kreslil předloh pro nejrůznější užitné předměty... ko-lik divadelních představení se hrálo v jeho kostýmech a na jeho scéně... kolik fresek s podpisem Mucha pokry-lo stěny paláců, zámků, měšťanských domů.... Byl to jeden z nejvíc zaměstnaných malířů své doby.

Na desce lavice ivančického kostela Nanebevzetí Panny Marie je dodnes vidět jeho úplně první dílko: vlastnoručně vydlabaný monogram s písmeny vzájemně se proplétajícími. Monogram A. M.