ČESKO ZEMĚ NEZNÁMÁ - BRNO

Co víme o Janu Skácelovi?
Narodil se 7. února roku 1922 ve Vnorovech u Strážnice (kterým ovšem nikdo z místních nikdy neřekl jinak než Znorovy). Pokřtili ho jménem Jan, říkali mu Janek. Chlapecká léta prožil v Poštorné u Břeclavi. V letech před válkou navštěvoval gymnasium v Břeclavi, maturoval v roce 1941 na gymnasiu v Brně-Králově Poli. Potom pracoval jako nádeník na stavbách, byl také uvaděčem v kině. Když ho Němci totálně nasadili, pracoval na různých místech v Rakousku jako dělník v továrně, betonář, baraba na stavbách tunelů. Po válce studoval češtinu a ruštinu na brněnské filosofické fakultě, navštěvoval i přednášky z dějin umění. Stal se redaktorem kulturní rubriky Rovnosti, načež dva roky opravoval traktory v líšeňském Zetoru. Odtud odešel nikoli do další výroby, nýbrž do literární redakce brněnského rozhlasu. Tady strávil skoro deset let, dokud se nestal šéfredaktorem literárního měsíčníku Host do domu. Po sovětské invazi přišel o práci a o možnost publikovat vůbec, věnoval se už jenom literární práci. Dlouhou dobu do šuplíku.

Logo|foto:Český rozhlas

Psalo se datum 21. listopadu 1988, když přišel do Českého rozhlasu Brno autorovi tohoto pořadu ručně psaný list dopisního papíru, a na něm tato slova: "Milý pane redaktore, nejsem na tom zrovna dobře se zdravím a nemějte mně proto za zlém, když se Vám omluvím. Musím také dokončit některé rozdělané věci a dá mně to hodně námahy a přemáhání. Trváte-li na svém úmyslu natočit se mnou pořad, odložte to prosím na jaro. Zima je pro mne zlé období. Pěkně a kolegiálně Vás pozdravuju a jsem Váš Jan Skácel." Jde-li to jen trochu, nic se nemá odkládat. Příště už třeba nebude s kým se setkat. Bez dvou týdnů do jednoho roku Jan Skácel zemřel.

V Případu básníka ticha, jak jsme další díl rozhlasového seriálu Česko-země neznámá nazvali, se kříží pohledy tří jeho přátel. Jejich jména: J. P. Kříž, Bohuslav nebo Bob Doubrava a Jiří Růžička, zvaný Číča. Až na Kříže není (v případě Jiřího Růžičky nebyl) profesionálním literátem, ba ani spisovatelem či básníkem amatérským. Byli to prostě přátelé. Jejich výpovědi jsou různé, každý z nich vnímal Jana Skácela po svém, jinak osvětleného. Co je důležité, že vypovídají o jeho strastech na pozemské pouti, o skromných poměrech, ve kterých žil. Bydlel v malém bytě na rušné brněnské ulici Kotlářské, neměl chatu ani chalupu, neměl auto, neměl televizor, nejezdil do zahraničí. Tato fakta přemohla na chvíli i "orgána," který měl za úkol básníka při kontrole doma vyslechnout, a tak si ulevil slovy: Co my tady vlastně děláme? Ve výpovědích se objevuje zhusta ticho, které tvoří erbovní slovo Skácelovy poezie. A padají i slova zima a smrti. Nejsou to strohé věty z protokolů, ani řádně rozmýšlená slova z připravených rozhovorů. V natočených rozhovorech hrají svou roli zámlky, potlačované slzy, selhávající hlas. Stárnoucí chlap zčásti polyká věty, které se jinak ozývají, když vdovec vzpomíná na svou zemřelou ženu. A nad vším tím mluveným mluví vjem viděný, na stěně pověšený obraz básníkova bratra Petra Skácela, v němž vystihl jeho osobnost nadmíru přesně. Nachýlená postava s naježeným obočím. Stejně jako jeho verše. Trochu nachýlené, jakoby naježené. Básník jim nahlédal místa a kouty dosud nespatřené, byť jsou na první pohled k vidění všem.