888. schůzka: A když se světlo naučilo tisknout

29. červenec 2022

Tento příběh bude vyprávět o malíři, jenž se však svými obrazy nějak neproslavil.

Ne že by neuměl malovat, v několika českých kostelích dodnes zdobí jeho práce oltáře, jenomže kvůli výtvarnému umění jeho jméno do historie nevešlo. Ani jako gymnasijní pan profesor neproslul, byť řada jeho studentů v Táboře a v Praze ráda vzpomínala, kterak je naučil těsnopisu a taky kreslení. To už se zapsal do dějin techniky svým vynálezem, pomocí něhož mohl šicí stroj vyšívat. A svou váhu mělo, že kolegovi Tomáši Alva Edisonovi vylepšil jeho fonograf, a rovněž zcela zvláštní druh výživné čokolády namíchal. Ale vůbec nejvíc se vyznamenal tím, jak naučil světlo tisknout. Neboť Jakub Husník to byl, kdo vynalezl fototypii, Lichtdruck, světlotisk.

Jakub Husník, vynálezce světlotisku

„Deset dětí porodila dcera revírníka Vejmělky z Vejprnic, ležících na samých hranicích města Plzně. Deset potomků vychovala Eleonora Husníková, aby v mezích prapodivného počtu pravděpodobnosti zásluhou jediného z nich obletělo příjmení Husník Zemi.“ Takto poněkud nadneseně, leč fakticky správně, uvádí publicista Jiří Fleyberk příchod Jakuba Husníka na svět. Událo se tak 29. březnový den v roce 1837. Jeho otec Vavřinec Husník se (kromě plození jednoho dítěte za druhým) věnoval profesi mysliveckého adjunkta, posléze lesníka na panství lobkovickém a později konopišťském. Jakub prožil ve Vejprnicích pouze svoje rané dětství. Školu navštěvuje v Hlavaticích a pak v Benešově. Prospívá i na nižším piaristickém gymnásiu v Praze, i když zpočátku neumí ani slovo německy a látku se učí nazpaměť. Už tady se projevila jeho příznačná píle. Po vyšší reálné škole (opět německé) se přihlásil na malířskou Akademii. Nějaký talent mít musel, když ho přijali.

Na Akademii se setkal s Karlem Klíčem. Toho dobře známe, a právě z Toulek českou minulostí. Pozdější vynálezce hlubotisku, ovšem v té době rovněž student malířství. V Praze se učil Husník malovat čtyři léta. Pak odešel do belgických Antverp, kde strávil šestnáct měsíců. Tady se věnoval především studiu vlámského koloritu u profesora Josefa von Leria. Kromě němčiny ovládl francouzštinu a vlámštinu. Tehdy měl svoji životní metu jasnou – stát se malířem. Že se stane slavným vynálezcem, o tom neměl potuchy. To mu ještě nebylo jasné, ani když se vrátil domů. Usadil se v Benešově. Odtud jezdil ke svému strýci na faru do Uhříněvsi. Jednak na návštěvu, jednak za prací. Druh pracovní činnosti: výtvarné umění. Pro svatoondřejský kostelík v Kolovratech maluje oltářní obraz, a také obraz světice na hlavní oltář kostela svaté Markéty. Maluje… a čeká… až mu dojde zpráva. Dobrá zpráva. Ta dobrá zpráva od městské rady v Táboře přichází koncem září roku 1863. Je jmenován učitelem kreslení a zatímním učitelem těsnopisu na reálném gymnásiu táborském.

Stěhování, práce ve škole, práce v ateliéru…A život směřující k průměrnosti, život ničím nenaznačující blízký obrat… Pro síň krajského soudu v Táboře zhotovuje na plátně císařovu podobiznu v životním velikosti, a pracuje na výzdobě ambitů na poutním místě v Klokotech. Roku 1863 (to mu je šestadvacet let) se mu podaří umístit na pražskou výstavu Společnosti vlasteneckých přátel umění dva obrazy. O jednom z nich se malíř Karel Purkyně vyjádří opatrně: „Je udělán s jistou obratností.“ Husník je řazen do skupiny umělců, kteří svými pracemi zakončují vývojové období podobizny let šedesátých. Jenom ti nejbližší přátelé v té době tuší, že pokud pro něco hoří Husníkovo vnitřní já, tak to nebude patrně malba.

Je samozřejmé, že vynález tak důležitý, jako je fotografie, nemohl výtvarníka Jakuba Husníka nechat chladným. Zvláště pak v šedesátých letech 19. století, kdy překonanou daguerrotypii pokládá na lopatky takzvaný mokrý proces a způsobuje v dosud mladé disciplíně hotovou revoluci. Spolu s táborským lékařem Schwarzem tráví Husník všechen volný čas nad pokusy, který ho přivádějí k prvnímu vynálezu. Redakcím českým novin zasílá ukázky svých dvoutónových fotografií. Pouhý krůček na cestě k cíli. Husník opakuje pokusy svých předchůdců, seznamuje se s pracemi svých současníků, opatřuje si zprávy ze světové výstavy v Paříži, na níž byly vystavovány uhlotisky a fotolitografie. To vše bylo zajímavé, jenomže … nikomu se (zatím) nepodařilo pořídit víc než pětasedmdesát tisků z jedné desky.

Jsou lidé, nadaní pílí a vytrvalostí, a pak jsou tací, jež vede kupředu talent. Mezi které patřil Husník? Dá se říct, že spadal pod obojí druh. Takových je nejmíň. Pan profesor Husník měl to štěstí, že pochopil, že dosavadní tiskové desky nemohou dávat dobré tisky fotografií s věrnými polostíny a čistými světly. Důvod? Tedy – říci to můžeme, ale… může s tím být problém. Pokud s nadšením neholdujeme vědě chemické, nemusíme to pochopit. Ale pokusit bychom se mohli. (Za pokus nic nedáme. I když je chemický.) Tak tedy: Potrojné chromové soli, které se pro tisk fotografií používaly, se ještě před osvětlením ve vlhké želatině rozkládají a činí ji nerozpustnou. Což bylo řečeno velmi zjednodušeně. Husník upjal svou pozornost k procesu, který byl již tehdy známý – k fotolitografii. Princip jednoduchý, jeho praktické uplatnění už méně. Na litografický kámen nanesl želatinovou vrstvu, zcitlivěnou dvojchromanem draselným nebo amonným. Po usušení na ni okopíroval fotografický obraz z negativu, vyvolal jej, vyleptal, naválel barvu – a tiskl.

Trvalo mu to celé čtyři roky, ale pak už mohl vzít do rukou pero a nad svůj obšírný dopis nadepsal adresu prestižního berlínského Spolku pro zvelebení fotografie: „Nyní mohu z jednoho kamene otisknout nikoli 75, ale 600 dobrých obrazů, a poněvadž se tiskne na knihtiskařském lisu, může se obraz tisknout jako u dřevorytu i s textem a kámen nemusí být navlhčován jako při litografii. To jsou významné přednosti, a protože obrazy na hladkém papíře se velmi podobají obrazům fotografickým na papírech chlorostříbrných, jak dokazují obě přílohy, které Vám zasílám, lze doufat, že tato metoda, budou–li vyráběny zvláště lesklé papíry, nahradí fotografické obrazy, a při objednávce dvaceti obrazů, jedná–li se o rychlost, zaplatí se sama. Další zkušenosti, které při pokusech nabudu, oznámím.“

Bylo co oznamovat. Jednak přátelům, že se oženil s Marií Šteklovou, jejímž věnem získal dostatek prostředků, aby své pokusy dovedl až k dokonalosti, jednak odborníkům, kterým psal sdělení neméně radostné. Vypracoval totiž cosi do té doby nevídaného – rychlolisový světlotisk. Kámen, který jako nositel obrazu nebyl zrovna nejpraktičtější, nahradil skleněnou deskou, na které zcitlivěná želatinová vrstva vytvořila při sušení za vyšší teploty zrno, jež při tisku nahrazuje rastr. Husník zároveň vyřešil svízelný problém preparace, kterým zabraňoval, aby se citlivá vrstva odlupovala. Potřebu stálého navlhčování snížil na minimum použitím glycerinu. A ještě téhož roku dosáhl úctyhodných patnácti set otisků z jedné jediné desky.

Když odborný tisk přinesl ve své zvláštní příloze právě tyto otisky, nastal v celém grafickém světě rozruch. Husník byl zasypán korespondencí, ze všech stranou se hrnuly návštěvy. Jenom jedna však byla ta osudová. Pouhé tři dny po vydání prvních světlotiskových obrazů přijíždí za ním z Mnichova dvorní fotograf Josef Albert. Přesně ten, který pracoval na tomtéž problému. Pouze o pár krůčků za Husníkem. Pan Albert byl znám poněkud nevybíravými způsoby při získávání konkurenčních zkušeností, vlastnil ovšem dokonale vybavenou tiskárnu – o něčem takovém Husník jenom snil. A kromě toho měl dost velký kapitál, aby mohl rozběhnout výrobu ve velkém. Ještě v lednu roku 1869 podepsal Husník s Josefem Albertem smlouvu, že mu přenechává želatinofotolitografii (kterýžto způsob měl být totožný s vynálezem pana dvorního fotografa Alberta) k libovolnému užití za pětiprocentní zisk, získaný prodejem podle Husníkova způsobu nad 20 000 zlatých rakouské měny. Po pěti letech pak měla tato smlouva zaniknout.

Husník se rozhodl správně – vybavené tiskárně Josefa Alberta nebyl počtem ani kvalitou reprodukcí schopen konkurovat. Jenomže ta smlouva na delší čas utajovala pravého vynálezce. Husník se totiž zavázal zachovat o vynálezu mlčení. Ve světě se proto mluvilo nikoli o světotisku, ale o albertotypii.

Roku 1870 je táborské gymnásium postátněno, v květnu obdrží Jakub Husník přípis, že stát jej ponechává ve svých službách. Pověst vynikajícího grafického odborníka jeho reputaci pedagogickou nikterak nezastiňuje. Už následujícího roku však odjíždí novopečený státní profesor na jistý čas i s rodinou do Vídně. Ministerstvo kultu a vyučování mu poskytlo na žádost ministerstva financí roční dovolenou, „aby ve státní tiskárně zavedl praktické provádění k zlepšených metod fotolitografických, světlotisku a heliogravury.“ Tedy další stěhování. Ale taky nová šance. „Potěšení žíti ve svém živlu, aniž bych se musel obávati výloh za pokusy podnítilo mne na nejvyšší stupeň, abych poskytnou mi lhůtu využil dle možností k dosažení cíle, daného mi za úkol.“

Ve Vídni nezůstal rok. Byla to hned tři léta. Ke spokojenosti ředitelství tiskárny, i k uspokojení svému. Zavádí provoz světlotisku, a hned zpočátku dosahuje šesti set otisků z jedné desky. Tak dokonalých, že mezi nimi věhlasný pařížský rytec Auguste Lepère není schopen určit, co je jeho originál. Přichází s dalšími a dalšími novinkami – pracuje s postříbřenými měděnými deskami, vypracovává kombinované techniky, které znesnadňují padělání cenných papírů (pro jejich tisk obdržel patent společně s Karlem Klíčem). Má zakázky i od vojenského zeměpisného ústavu. Sklízí uznání a s pocitem zadostiučinění sleduje, jak jeho světlotisk zaplavuje Evropu. Už žádné utajování.

Veřejnost se (víceméně náhodou) dozví o Husníkově výlučném autorství celé tři roky před smluvně stanovenou lhůtou. V květnu roku 1870 vydává totiž Antonín Markl, pražský fotograf a lučebník (lučebník je prosím chemik) vydává německy psanou příručku Nové pokroky ve fototypii aneb světlotisku. Husníka v ní sice nejmenuje, ale zmiňuje se o Albertově metodě, a zvláště podrobně popisuje postup používaný u firmy Ohm a Grossmann v Berlíně. Následuje žaloba u trestního soudu v Praze „pro prozrazení tajných přepisů berlínské firmy,“ následuje vyšetřování a následuje i Marklovo osvobození, neboť „světlotiskových předpisů bylo do této doby zveřejněno veliké množství,“ a následuje článek v odborném fotografickém časopise, v němž se praví: „Na světlo se prostřednictvím údajů znalců dostal zajímavý moment. Prvním výrobcem světlotiskovým obrazů se profesor Husník z Tábora. Tři dny po vydání prvních světlotiskových obrazů objevil se v Táboře dvorní fotograf Josef Albert z Mnichova a koupil vynález profesora Husníka za 20 000 zlatých.“ Což sice pravda nebyla, protože jak víme, Husník měl ve smlouvě s Albertem 5 procent z výdělku, přesahujícího částku 20 000, ale článek byl jinak pravdivý a záhadu světového vynálezu světlotisku dokonale objasnil. O znovunabyté prvenství se už český profesor připravit nedal.

„Rok 1875 je rokem návratu a nových začátků,“ píše ve své práci o Jakubu Husníkovi publicista Jiří Fleyberk. „Jen osmatřicetiletý, přesto však všeobecně uznávaný odborník, se s neutuchajícím elánem vrhá do práce. Popisuje metodu, při níž zcela odpadá nutnost navlhčování desky – nazývá ji merkurografií. Využívá specifických vlastností rtuti, pracuje s galvanicky pooocelenými mosaznými nebo měděnými deskami – ještě ve 30. letech 20. století se k ní budou vracet patenty nejrůznějších badatelů. Vyvrací obecné mínění, že ke světlotisku jsou vhodné jen mastné barvy. Vídeňské Fotografické společnosti předvádí (k údivu jejích členů) zcela rovnocenné tisky barvami vodovými. Zkoumá vlastnosti pryskyřic a možnosti jejich využití v chemigrafii, zabývá se měřením intenzity světla, publikuje. A vedle toho všeho stále učí.“

Je totiž jmenován profesorem kreslení na reálném gymnásiu – nikoli už v Táboře, ale v Praze. Tam také po dvou letech zakládá zinkografický a fotografický závod s ateliérem, jinak první fotostudio v Praze, zařízené pro umělé světlo. Začal vyrábět fotolitografický přetiskový papír a získal na něj i říšskoněmecký patent. Jako státní zaměstnanec nemohl mít ale ateliér na své jméno, byl tudíž veden na manželku Marii. Vizitky a kabinetky signované „Marie Husníková“ svědčí o portrétním ateliérovém provozu. Roku 1877 vyšla ve Vídni Husníkova první kniha, zatím v němčině; za tři léta nato ji však následovala otištěná přednáška Rozvoj fotografie až na stupeň nynější její dokonalosti. Bylo to vůbec první české pojednání o technologickém vývoji fotografie.

Do výslužby odešel v roce 1888. Nikoli však na odpočinek – založil se svým zetěm firmu, která se ukázala jako velice prosperující: Husník a Häusler. Tento podnik používal jako první u nás elektrické obloukovky k fotografickým účelům. Na Jubilejní výstavě v roce 1891 firma představila ukázky tisků vodoznaků podle Husníkovy metody a patentu, prodaného do dalších zemí, a také trojbarevné tisky. O zdokonalení trojbarevné reprodukci se především postaral Husníkův syn Jaroslav, jehož zásluhou byly otištěny první fotochromotypie ve čtrnáctideníku Z říše vědy a práce. Úspěchy s trojbarevnou reprodukcí vedly k velkému rozšíření firmy, a to v nové budově v Husinecké ulici na Žižkově. Pracovalo v ní nakonec na 120 zaměstnanců. A nejenom to.

Je to opět Jakub Husník, kdo se nepřímo zaslouží, že je zavedena výuka fotografie na Českém polytechnickém ústavu. A zabrousil také do končin fotografii jakož i polygrafii na hony vzdálených. Nejvýznamnějšímu tehdejšímu výrobci šicích strojů, americké firmě Wheeler a Wilson z New Yorku přenechává svůj vynález, zabraňující trhání nití.

Pak ještě zkonstruoval zařízení na strojní vyšívání. S pražským fotografem Tomášem zdokonalil Edisonův fonograf, a s ředitelem Velimské továrny na čokoládu, cukrovinky a cikorii Schillerem namíchal zvláštní druh výživné čokolády.

Přednášel, školil… byl u všeho nového. Dožil se sedmdesáti devíti let. Zemřel spokojen se svou prací, vyrovnán se životem. Nejpevnějším poutem však je jeho úctyhodné dílo spjaté s dodnes nejvěrnější tiskovou technikou na světě. Neboť kdo řekne „světlotisk“, jako by dopověděl: „Jakub Husník.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související