852. schůzka: V zemi krásné paní Fröjdy

„Lístky do památníků zamýšlím doplňovat tak, aby každá část byla psána v jedné ze čtyřiadvaceti možných tónin, čímž by vynikla odlišnost je­jich nálad, barev a dějů.“ Drobnými hudebními obrázky se pokusil pohybovat ve všech dvaceti čtyřech myslitelných tóninách dur i moll. Nápad však nedotáhl do konce. Svatební scény věnoval mladé hraběnce Thunové, jeho Salonní a poetické polky oslňovaly virtozitou a zralostí.

Bedřich Smetana na portrétu z roku 1855|foto:Profimedia

To všecko však sotva stačilo k tomu, aby vznešená dvorská kancelář byla pohnuta k příznivému gestu. Tedy… aby pustila nějaký ten groš. A tak Smetanu postihl nápad: „Složím na mocnářovu počest Triumfální symfonii! Své dílo vystavím na motivech císařské hymny!“ Symfonie sice vycházela z cizí muziky, ale v její třetí větě došlo k malému zázraku: „Scherzo je naprosto originální, je v něm slyšet pra­vého Smetanu, tady se mu už povedl kus nádherné, ryze české muziky," konstatuje ve své knize Nekamenujte proroky dr. Zdeněk Mahler.Hotovou partituru dal Smetana přepychově svá­zat, věnování doprovodil uctivým dopisem. Pln naději čekal na odměnu. Nedostal však nic. Ani poděkování, ani potvrzení, že dar byl vůbec při­jat – natož pak nějaké peníze. Uštědřili mu lekci, na kterou nikdy ne­zapomněl. Pokusil se symfonii uvést na veřejnosti. Ohlásil koncert v Konviktu, hradil sám veškeré náklady. Původně stanovil datum na so­botu, ale v opeře dávali Tannhäusera, což mu odlákalo pub­likum – proto přesunul termín na pondělek. Nicméně sál byl i tak poloprázdný, posluchači se třásli únorovým chladem, byla mezi nimi s Kateřinou i čtyřletá dcerka Bedřiška – celý večer vydržela na­slouchat vstoje. Smetana vystoupil po koncertu ještě jako klavírista. Ke konci působil vyčerpaně (od rána zkoušel s orchestrem). Ohlas byl nepříznivý a Smetana odhodil symfonii mezi staré papíry: „Byl to od počátku omyl.“

Trojice tragických ran

Co v rodině Bedřicha a Kateřiny vypadalo jako požehnání, to se zvrhlo v opak. Do útěšné domácnosti Smetanových vtrhla pohroma takových rozměrů, že Bedřicha skoro při­pravila o rozum. Čtyři porody během necelých šesti let sub­tilní paní Kateřinu velice oslabily. Začaly se u ní hlásit příznaky choroby, pro kterou tenkrát existovala jediná předpověď. A jak tomu bývá, za jednou strastí se v krutém stupňování do­stavily další. Jako zlé sudičky zabušila na dveře trojice tra­gických ran. V červnu 1854 v Týnu u Lipníka zemřela dcerka Jelčinka (tak přezdívali doma Gabriele). Od narození byla neduživá, dožila se dvou a půl roku. Marně ji matka ve dne v noci ošetřovala. Rok nato, v září 1855, přišla k zoufalství rodičů na řadu prvoro­zená, Smetanovi nejbližší Bedřiška. U této dcerky se už začínalo projevovat výrazné hudební nadání. Měla čtyři a půl roku. Plavovláska se nakazila spálou, pomoc doktorů selhala, Smetana puto­val s další rakvičkou na Olšany. Paní Smetanová šla na pohřeb v nejvyšším stupni těhotenství. Do roka jim zemřela ještě malá Kačenka. Měla devět měsíců, onemocněla spálou, pro kojence to byla smrtelná nemoc. Trojí smrt během tří let. Osudové údery donedávna šťastnou rodinu zničily.

Ze společenství šesti lidí zbyli tři. Zdrcení manželé a jediná z dcer, Žofie. Jakékoli perspektivy najednou jakoby ztratily smysl. K stínům nemoci paní Katy přibyly deprese, trudnomyslnost, polehávala jak bez duše, propadala sklíčenosti, jindy byla svárlivá, časem začala žárlit. Ozvěna let, kdy si ti dva moc nerozuměli, jako by se v naléhavější formě vrátila. Smetana svou ženu nadále miloval. Ale trpěl přece také. Po svém. Pokud dosud odevzdaně učil, a vnímal to vždy (upřímně řečeno) jako povinnost, ne jako vnitřní radost – tak nyní ho při cepování žáků přepadala únava, pocity prázdnoty. Uvědomoval si zároveň, že všechno, co zatím složil, bylo zdejší veřejností přijato buď chladně, nebo vůbec ne. Jako skladatel (a v tvůrčí práci spatřoval svoje poslání) se zatím vlastně neprosadil. Usedl se svým žalem nad notový papír. Začal psát Klavírní trio. Jeho tragédie se proměnila v hudbu, osobní strast pře­rostla v podoben­ství. Hlasy zoufalství a bolesti, které v Triu rozmlouvají, dospívají nakonec k útěše a míru.

Poté, co dozněl koncert jeho Klavírního tria, se Smetana doslechl: „Prej jsem duchaplný podivín.“ Byl si jist, že nesložil špatnou hudbu. Praha byla umělecky zbrzděna půl století za Vídní, a Vídeň se opožďovala o půl století za Evropou. Zdvihla se v něm pochybnost: „Jaký to má smysl, utloukat se ve věčné zdejší mizérii? Neměl bych uchýlit do ciziny, kde je volněji?“ Viděl kolem sebe, že kdo za něco stál, odtud odešel. Hlavně hudebníci – Stamic, rodina Bendů, Mysliveček, Rejcha, Dusík... Došlo i na autora národní hymny Škroupa... Exil však volili i vědci a literáti, začalo houfné české vystě­hovalectví do Ameriky. I Božena Němcová o tom uvažovala, malíř Má­nes unikl do Itálie, ti, co se opozdili, končili většinou bídně. Smetana se radil s Kateřinou, nemoc ji zbavila odvahy, odmítala odjet. Zase se mezi ně položil rozpor, přestávali si rozumět. „Kateřina mi vyčítá, že se zábavuji mezi kamarády, stále častěji že od­cházím večer do divadla.“

Říkala si, že ji Bedřich chce mít veselou a šťastnou, ale její chtění nestačilo. V Praze se objevil opět Franz Liszt. Přijel řídit ve svatovítské kate­drále provedení své Mše a podíval se taky ke Smetanům. Neuznaný skladatel ho seznámil se svým Triem. Liszt ho, pohnut, objal. Blahopřál Kateřině, jakého že má muže. Nabídl se Smetanovi, aby se oslovovali důvěrné křestními jmény... „Tak dobře… Franzi.“ „Friedrichu.“ Po hostině, konané na Lisztovu počest se zastavil za Smetanou vir­tuos Dreyschock – končil úspěšné turné po Švédsku. Nadhodil, že göteborská Filharmonická společnost potřebuje uměleckého ředitele. Smetana s tou šancí běžel za Kateřinou. Narazil na nesouhlas. Rozhodl se tedy, že odjede sám. „Zkusím štěstí. Jestli vydělám pro celou rodinu, mohou se pak vypravit za mnou.“ Vypůjčil si od otce na cestu a navečer 11. října 1856 vyrazil do nezná­ma. Kateřina mu psala, že její štěstí je zničeno, že je doba oloupila o všecko. O všecko!

„Nejdražší rodiče! Že jsem ve švédské zemi, to už věděti budete, a taky snad, že tady svo­je budoucí obydlí zakládám. Praha mě nechtěla uznat, opustil jsem ji. Je to každodenní písnička, že vlast svoje krajany nechce uznat a že v cizině musí umělec jméno a lepší živobytí hledat. Taky mne ten osud trefil.“ Do Švédska se vydal vlakem před Drážďany a Hamburk, pak do Kielu, „tam jsem ponejprv ve svém životě moře a mořské parní koráby spatřil!“ Plavbu přes skandinávskou úžinu provázelo vlnobití, mořská nemoc ho však nepostihla, vydržel na palubě. „Ať jsem se obracel, kam chtěl, země a břehu žádného jsem nespatřil. Nic než samá voda a nebe. Tu noc zrovna jsme pozorovali zatmění Měsíce. Dne 16. října zrána jsem šťastně dojel.“

Přivítal ho symbol Göteborgu – bronzový lev. Město moc rozsáhlé nebylo – žilo v něm sotva 30 000 obyvatel – ale vynikalo bohatstvím. Nejbohatští byli rejdaři – švédští, židov­ští, holandští. U mola někdy kotvilo až 160 lodí. Smetana si našel byt s vyhlídkou na moře. Uspořádal koncert. Získal si okamžitě obdiv, posluchači, kteří oblehli klavír, nadšeně žá­dali, aby přidával. Nabídl jim, aby sami zadávali témata, že bude improvizovat. A improvizoval. Brilantně. Dámy z místní pěveckého sboru ho ještě v sále požádaly, aby se ujal funkce dirigenta. Kulturní referent jednoho listu zveřejnil výzvu, že by si město takového umělce, jako je pan Smetana, mělo udržet. Na druhý koncert se dostavil kompletní göteborský výkvět i s dcerunkami. Smetanovi se přihlásil dvojnásobek žáků, než mohl zvládnout, Sdružení pro klasickou hudbu ho zvolilo svým ředitelem a stanovilo mu pevný plat.

Ne všecko ovšem bylo pouze a jen růžové: „Lidé zde ještě po krk vězí v předpotopních názorech na umění. Mozarta sice uctívají, ale nechápou, Beethovena se obávají, nikoho novějšího neznají.“ Když se chtěli v novinách Smetanovi zavděčit, otiskli článek o jeho české vlasti, psalo se v něm i o dětských letech božského Amadea - o tom, jak „den unge Bohmaren Mozart,“ neboli „ten mladý Čech Mozart,“ vypravoval Marii Antoinettě, že se denně modlí k patronu své vlasti svatému Nepomuku. Smetana stál před úkolem ovlivnit vkus svého publika. Začal rovnou mo­derními veledíly. „Co však znamená nastudovat třeba Mendelssohnova Eliáše se zpěváky i sólisty většinou necvičenými, s orchestrem sestaveným zčásti z vojá­ků, zčásti z nezkušených dobrovolníků, o tom si je možno učinit pouze temné představy!“ Nicméně provedení se zdařilo. „Všichni žádají o opakování o velikonočních svátcích! Podniknu to ve prospěch chudých.“

Konečně okusil chuť vítězství, konečně dosáhl uznání, konečně se cítil zajištěn – oproti Praze pobíral několikanásobný příjem – nepřekážel mu žádný sok ani nepřítel, město se jím začalo pyšnit – nosil se sebevědomě, oblečen do černého, na hlava vysoký cylindr. Na kostelníkovi, který na něho ukázal prstem: „Podívejte na toho čertíka!“, tak na toho kostelníka si stěžoval: „To je pěkná svoboda, když si člověk musí toto nechat líbit od posluhy!“ Stal se vítaným hostem salónů a banketů – překypovaly množstvím lahůdek a přípitků, Smetana kolikrát strávil příští den s hlavou ovázanou ledovým obkladem – jeho umělecká výstřednost lidé brali jako okouzlující – stržen zápalem vyprávěl dámám, co je to fuga – pány zase naučil čes­kou karetní hru zmrzlíka – zámožné rodiny se přeplácely, aby ho získaly jako učitele – některé slečny přivážela ekvipáž, lokaj jim zanesl noty až do učebny, kde je rozložil po klavíru – všecky žákyně do něj byly zamilovány, po koncertě zpravidla zasypaly jeho křídlo květinami – Smetanova podobizna, kterou hbitě zhotovil göteborský portrétista Saloman, zdobila mnohý dívčí pokojík – žádná společenská událost se bez něj neobešla (což vše jsme se dozvěděli z knihy dr. Zdeňka Mahlera Nekamenujte proroky).

Na jednom z těch plesů se kolem něj kmitla žena, jejíž krása mu vzala dech. „Zdála se mi pouze? Byl to jen sen?“ Sama ho vyzvala k tanci. Bylo jí dvacet, měla bystré, hluboké, velké oči, požádala Smetanu, aby ji přijal mezi své žačky. Představila se: „Fröjda, provdaná Benecková.“ Ještě tu noc pro nic napsal taneční skladbu, nazvanou Ballvision. Vidění na plese. Ozdobil ji motivem, který stvořil z not označených písmeny F – E – D – A... pětkrát skrytě zopakoval její jméno. Na jmenování se podepsal česky, jediným slovem: „Bedřich.“ A přidal k dárku svůj obrázek: „Nemohu jinak, než v duchu pokrýt Vaše krásné ručky nespočetnými polib­ky.“

Pozvali ho k Beneckům na nedělní odpoledne. Vyvinuly se z toho pravi­delné návštěvy. Sympatie se rozrostla v cit, cit v romanci. Dvojice se marně snažila zakrýt situaci, jež se stávala choulostivou. Kdykoli měla Fröjda u Smetany hodinu, přešlapovaly göteborské dámy v předsíni se strojenou ohleduplností – „pst, nerušit!...“ – a ve svých hlavinkách splétaly dalekosáhlé kombinace: „Smetana má nemocnou ženu. Fröjda zase starého muže, který rovněž není zdráv.“ Půvabná Fröjda, švédská Židovka, se těm pověstem bránila jen polovičatě. „Řekla, že se mi obdivuje nejen jako hudebníkovi, ale i jako vzácně in­teligentní a zajímavé osobnosti.“ Smetana si zapisoval věty o jejich citovém vztahu do deníku tajnou šif­rou. „A ještě řekla, že je pravda, že ji velice miluji a že jí to dá­vám znát. Kdyby mi prý projevila své city, mohlo by to vést k poměru, jakým nás společnost obmyslí... A taky se vyjádřila, že se mnou strávila mnohou nezapomenutelnou chvíli.“ Což fantazii jenom podnítilo.

Zvěsti o Smetanově známosti dolétly až do Prahy. Až ke Kateřině. Psal domů vroucí dopisy – v lednu jich odeslal pět, za únor dokonce sedm, obdobný počet i v ostatních měsících – Kateřina je však zhrzeně odhazovala. Ujišťoval manželku, že z té ne­konečné zimy – byl květen a pořád ještě sněžilo – že z té zimy se mu nekonečně stýská – použil přitom pro stesk slovo längtan. Učil se švédsky, zvládl však jen základy. A taky psal, že v kalendáři nedočkavě odškrtává den po dni a že při­veze značné úspory (vedl si totiž přesné záznamy o příjmech a vydáních). Když sečetl několik svých příjmů, vydělával jako nikdy předtím ani potom: kolem tisíce tolarů měsíčně. Utratil sotva stovku. V dopise se zmínil, že překonává osamělé večery kreslením. Opravdu nekreslil špatně. Namísto toho, aby skládal (za celý rok nic nového nesložil), tak kreslil. Náčrty smyšlených měst, přístavů, mostů. Pořídil si skicář, malou knížečku o rozměru jenom čtyři a půl sedm centimetrů, váza­nou v černé kůži. Tam, kde jeho obrazotvornost překročila arch, přile­pil další list. Kateřinu přestaly jeho zprávy zajímat. Řeči v ní vyvolaly žárlivost – rozhodla se napříště nepouštět Bedřicha samotného. Musí ho do té sychravé ciziny následovat.

Na svoje první prázdniny v době, kdy byl ve Švédsku – v roce 1857 – se vrátil domů. Prožil je na letním bytě v Rozto­kách u Prahy. V zármutku pochoval svého osmdesátiletého zchudlého otce. O velikosti svého syna nic nevěděl (ono nebylo dosud čím ji doložit). Maminka požádala Bedřicha, aby jí aspoň zahrál – dal si záležet jak nikdy – co kdyby to bylo také naposledy? Přemluvil Kateřinu, aby odjela na sever také. (Tentokrát mu to nedalo moc práce). Do Švédska se pak rozjeli všichni i s dcerkou Žofií, která jim zůstala. Cestou se zastavili ve Výmaru, na pozvání Franze Liszta. Všichni byli u vytržení z panovačného génia Richarda Wagnera. Smetana Wagnerovu hudbu důkladně znal. "Co jste vy Češi dosud dokázali?" tak popíchl Smetanu v jedné debatě Vídeňák Herbeck. Pocházel z odrodilé plzeňské rodiny Hrbků a vystupoval jako zarytý nepřítel všeho českého.

„Čím jstepostrčili vývoj a pokrok evropské hudby? V Čechách se odjak­živa rodili jenom šumaři, výkonní hudci, pouze řemeslníci, kteří doká­žou leda přehrát to, co složili jiní. Vy máte muziku pouze v prstech, nikoli v srdci a v hlavě... nedostává se vám tvořivé síly!“ A co třeba takový Mysliveček? „Prosím vás, jaký to byl Čech? Vždyť psal opery ve vlašském slohu na vlašská slova, a ještě k tomu pod vlašským jménem Venatorini!“ A když Smetana namítl Tomáška: „Ten ve všem až úzkostlivě napodobil vídeňského mistra Mozarta!“ Toho Mozarta, kterého Vídeň nepochopila a jeho velikost rozpoznali přede všemi právě Češi! Pro koho psal Mozart operu oper, Dona Giovanniho? Pro své milé Pražany! „Však je taky Praha dodneška schopna jen hryzat tu starou mozartovskou kost!“ Spor přerostl ve vášnivou hádku. Hostitel Liszt se vmísil slovy: „Dovolte, pánové, abych vám zahrál ryze českou hudbu. Od umělce nada­ného Bohem!“ A přednesl Les morceaux charactéristiques od přítomného autora, totiž od Smetany. Hrbek se omluvil. „Když jsem v noci osaměl, zdvihl jsem proti hvězdnému nebi prsty k pří­saze, že učiním vše, abych se co Čech uplatnil ve světovém umění.“