327. schůzka: Stínový král

„Věř mi, že když se budeš i nadále chovat tak, jak jsi začal, je navždy ztracena Tvá duše, Tvá čest i Tvoje dobrá pověst a Ty přitom nebudeš příliš starý.“

„Naplněn starostí, že bys mohl po mé smrti vyrůst v bezuzdného zpustlíka, připomínám Ti naléhavě, aby ses choval umírněněji. Když ale nemůžeš jinak, chovej se aspoň opatrněji, nevyvolávej veřejné pohoršení, nech provdané ženy na pokoji a už nikdy nepoužívej výhrůžky nebo dokonce násilí!“

Připadají-li vám tyto řádky povědomé, pak vězte, že to není zdání, nýbrž že jsme z toho dopisu už jednou citovali. Napsal jej starostlivý tatínek Ferdinand I. Habsburský svému synkovi Maxmiliánovi. Synek Maxmilián se totiž spouštěl. Spouštěl se s s dívkami, ba i vdanými ženami, ale co horšího: on se spouštěl s protestantismem! Pro Ferdinanda bylo ale opravdu nepřijatelné, že rytíř Zlatého rouna s právem nosit zlatý řetěz a jemně vypracovanou zlatou beraní kůži, že má v říši tak špatnou pověst. Bylo mu jasné, že vyhlídky jeho syna na císařskou korunu vymizí, jestliže se Maxmilián pomalu nevydá cestou ctnosti. Ani ti neotrlejší sukničkáři mezi kurfiřty nebudou přece volit nemravného zpustlíka za císaře Svaté říše římské. A ještě ke všemu „podezřelý protestant Maxmilián do Čech velmi dlouho ani nesměl a ocital v častých roztržkách s otcem.“ Ani ne kvůli ženským, ale kvůli vyznání.

„Ferdinand mu vytýkal, že přijímá posly náboženských sekt zákonem pronásledovaných, že se odcizuje rodu i katolictví.“ Kolem roku 1560 se konfliktní vztahy vyhrotily natolik, že mu Ferdinand hrozil vyděděním, když nezanechá svých kompromitujících známostí a pohoršlivého smýšlení. Šlo o Jana Šebestiána Pfausera. Maxmilián ho na vídeňské dvoře protežoval navzdory veškerému odporu. On to byl luteránský kazatel, který se do hlavního města nastěhoval se svou ženou a svými dětmi. Ferdinandovi byl tento muž od první chvíle trnem v oku. V dlouhých rozhovorech se synem se snažil Maxmiliána přesvědčit, že to jako pozdější král a pravděpodobně i císař nemůže dělat – totiž držet ochrannou ruku nad evangelickým kazatelem. Rozhovory otce se synem končily obvykle prudkou hádkou.

„Kazatel Pfauser nám zůstavil vylíčení jedné z bouřlivých svých rozprav s císařem. Ferdinand se jal s ním přít, pak ho znenáhla zlost popadala, přikazovala mu odpovídat, a zapovídal mluvit, nazývaje syna antikristem, šelmou potvornou, plival na jeho tvář; křičel německy, latinsky, italsky, chápal se dýky, volal, že si spíše dá zaživa kůži z těla sedřít... Že si dá zaživa kůži z těla sedřít. Dá si raději kůži z těla sedřít, než by zradil církev, že raději chce být zatracen s papežem, než spasen s Lutherem. Ačkoli nelze plně věřit slovům Pfauserovým, toho chlubného pošetilce, toliko skrovné důvěry zasluhujícího, takové vylíčení prudkého výstupu Maxmiliánova, jemuž předcházelo udavačství jezuitů a naléhání všech služebníků kurie, dlouho se zdály víc a víc utvrzovat mladého knížete v jeho rozhodnutích a málem byly by ho snad dohnaly k nějakému skutku výstřednímu.“ To všechno jsme se dozvěděli od francouzského historika, zabývajícího se důkladně našimi dějinami, profesora Ernesta Denise.

Maxmiliánova vzpoura vůči otci

Jednoho dne se Maxmilián vyjádřil, že už dále otcově knutě podléhat nechce. Což o to, podobné věty pronášejí synkové na adresu svých tatíků co svět světem stojí, jenomže konflikt Ferdinand – Maxmilián byl mnohem hlubší a vážnější, než se mohl zdát. Nepomáhala ani snaha manželky Marie. Ta dělala, co mohla, aby svého muže ovlivnila a otevřela mu srdce pro samospasitelnou a jedině pravou vírou katolickou. Rozumějte: pro katolickou církev. Maxmilián si připadal jako obklíčený vězeň. V dopise saskému kurfiřtovi si postěžoval: „Mám dojem, jako bych měl řetěz na krku, a nejenom na krku, nýbrž i na nohou. Vůbec se mi nevěří, jsem jako mnich v klášteře, nemám u sebe nikoho věrného, mám kolem lidi, které bych mnohem raději viděl někde daleko, ale musím to všechno vytrpět, dokud nenadejde moje doba – mám však široká záda a unesu to. Jeho císařské Veličenstvo mně nenávidí, a kdyby mohlo, utopilo mě na lžíci vody.“

Saskému kurfiřtovi Augustovi psával Maxmilián často. Dopisy Augustovi psal šifrovaně nebo tajným písmem, k jehož rozluštění dal adresátovi tajný návod: „Posílám Láskám Vašim tento list; až ho budete chtít číst, vezměte kousek mycí houby velikosti tolaru, smočte ji v odvaru z šalvěje a přetřete popsaný list třikrát nebo čtyřikrát. Když jej ani pak ještě nebudete moci číst, rozsviťte světlo v tmavé komoře a uvedený list držte pokropený proti světlu. Tak doufám, že se Láskám Vašim podaří list přečíst; když ne, račte mi o tom podat zprávu a já pak napíšu list v číslech, jak to mám s Láskou Vaší ve zvyku.“

Jsem ochoten všechno změnit, i kdybych přitom musel povstat proti vlastnímu otci.

Postup habsburského prince a následníka trůnu připomíná tak trochu skautskou bojovku. Vztah mezi otcem a synem se nezlepšil, ani když se císař Karel vzdal v Bruselu císařského trůnu a uchýlil se na zbytek života do Španěl. Abdikaci těžce nemocného císaře byl přítomen i Maxmilián. Nadlidský úkol, totiž udržet pohromadě říši, která se rozpadala na všech stranách, a zároveň zadržet nepřítele z Východu, Turky, kteří pronikali do Evropy, ten úkol vzal na sebe Maxmiliánův otec Ferdinand. Nový císař potřeboval naléhavě pomoc z vlastních řad. Potřeboval k tomu syna, na kterého by se mohl stoprocentně spolehnout. Ferdinand však o něm celý svůj život pochyboval. Maxmilián napsal tajně protestantským knížatům, aby zjistil, jak dalece se může spoléhat na jejich opravdovou loajalitu ke své osobě. Každému vylíčil v hrůzných barvách své otřesné postavení u vídeňského dvora a v narážkách naznačoval: „Jsem ochoten všechno změnit, i kdybych přitom musel povstat proti vlastnímu otci.“

Přátelé v říši však vyslovovali jenom neurčité, nic neříkající přísliby. Zkrátka: jedna věc byla konspirovat, no jo, ale – povstat silou proti císaři, nejvyššímu pánovi v říši, to byla věc druhá. Zkraťme to: Maxmilián si zavčasu uvědomil, jak je vydán přímo bezmocně otci na pospas, a začal brzdit. Byl natolik moudrý a inteligentní, aby správně pochopil jasné signály, které obdržel. Kupříkladu dýka v ruce tatíkovy. a taky vyhýbavé odpovědi protestantských kamarádů. Rozhodl se tedy pro krok: Podřídil se. „Běželo totiž o jeho zvolení za krále římského. Papež Pius IV. netajil se Ferdinandovi, že ke schválení bude žádat záruky výslovných. Císař měl se svým synem vážnou rozmluvu, vyložil mu situaci a nebezpečenství, ve které se vydával; on sám přese všecku svou láskou k Maxmiliánovi nebude ho podporovat proti katolíkům.“ Poddal se. Učinil přísahu, že chce žít a umřít v svaté církvi římské jako jeho předkové. Potom obcoval obřadům náboženským a po svém zvolení slíbil poslušnost a věrnost papeži a církvi. Kazatel Pfauser dostal vyhazov, princ se měl odloučit ode všeho, co na něho mělo špatný vliv. Nedá se říct, že by Maxmilián jednostranně ustoupil, tatínek mu taky vyšel kousek cesty vstříc. Protože znal synovo přání přijímat večeři Páně podobojí, obrátil se s tímto problémem osobně na papeže. Po počátečním váhání Svatý otec dovolil, aby Maxmilián přijímal nejenom chléb, ale i víno. Ovšem pozor: tajně, a nikoli před věřícími. Vlk se nažral a koza nám zůstala vcelku.

„Všecka ta prohlášení uspokojila Pia Čtvrtého a kurfiřty duchovní. Protestanté nicméně zachovali důvěru v Maxmiliána. Jeho podrobení nestalo se bez výhrad; stále se domáhal pronikavých oprav, schvaloval žádosti, kterými se Ferdinand obrátil ke koncilu tridentskému a vytýkal mu bázlivost a slabost, nadále odmítal přijímat pod jednou způsobou. Když se odebral do Slezska, aby přijal přísahu poslušenství od stavů, kazatelé protestantští mu oznamovali, že podrželi všecky obřady staré církve, které mohou být zachovány bez modlářství. Přijal je laskavě a ještě je i povzbuzoval, aby setrvali na této cestě mírnosti, a slíbil jim svou ochranu. Jeho slova byla slyšána daleko.“

Když se Maxmilián podřídil učení katolické církve, nestálo už nic v cestě tomu, aby byl korunován 20. září 1562. roku za českého krále. Krátce poté vyslovili svůj souhlas i kurfiřti a Maxmilián se odebral s chotí do Frankfurtu, aby mu tam byl svěřen post římského císaře. Když mu byla v následujícím roce přiřčena i uherská královská koruna, shledal Ferdinand, že nadešel čas, aby předal vládní záležitosti synovi. Císař byl už dlouhou dobu nemocen a jen s krajním vypětím byl schopen vykonávat četné povinnosti. (Politika velice vysiluje.) A teď se zdálo, že svíce jeho života pomalu dohořívá. Opětovně se umírající otec pokoušel o rozhovor se synem. Maxmilián ho uklidňoval, jak mohl, ale asi to nebylo příliš přesvědčivé. Tatík svoje oči věru nezavřel úplně v pokoji. Ferdinandovi se ta otázka musela honit neustále hlavou: „Co kdyby můj syn jako císaře přece jenom koncertoval? Kde by se ocitl nejvyšší cíl křesťanského vladaře bránit všemi prostředky dogmata katolického náboženství? Císař je přece Bohem dosazený ochránce staré víry!“ Ferdinand za své dlouhé vlády zkusil všechno a nebyl si vědom žádné viny. Povolal do země jezuity, přísné bohabojné muže, kteří měli na kolísavého syna kladně zapůsobit, jenomže už velmi brzy musel poznat Maxmiliánův hluboký odpor k Tovaryšstvu Ježíšovu. „Jak to vše půjde doopravdy dále?“ Kdo ví, zda v hodině smrti (ta odbila 25. července 1564) mohl Ferdinand předpokládat, zda je samotnému Maxmiliánovi jasné, kam povede jeho cesta.

„Povinni jsme vděčně připomínati tohoto císaře, kterého Bůh těch časů jako nějakou pevnou zeď postavil vlasti naší a říši proti vpádům nejstrašnějšího a nejlítějšího tyrana, totiž Turka. Ale ukazovaly se na něm i jiné šlechetné a slavné ctnosti, pro kteréž je slušné chvály hoden. Miloval čistotu, živ jsa s manželkou svou u víře a lásce 26 let nápodobně jako kdysi císař Theodosius se svou milou Placillou, o které se píše, že jest Theodosia, manžela svého, tímto způsobem napomínala: Můj milý manželi, potřebí jest ustavičně na to mysliti, kým jsi prve byl a kdo jsi nyní, neboť často o tom přemejšleje nebudeš nevděčným Bohu, dobrodinci svému, ale přijaté z rukou jeho císařství spravovati budeš podle spravedlnosti a práva a spolu poctíš toho, kterýž je tobě dal. Ale takového napomenutí nepotřeboval císař Ferdinand, byv sám od sebe náchylný a náklonný k pravé pobožnosti a spravedlnosti. Když mu někteří za zlé měli, že manželkou svou královnu s fraucimorem na sněmy říšské s sebou bere, čímž sobě ztěžuje velikost nákladů, které na to jíti musejí, moudře jim odpověděl: Náleží dobrému knížeti a králi poctivý život s manželkou vésti a jest vědomo, že nejednou větší outraty jsou na nezřízené a chlípné rozkoše nežli na manželku. V takovém počestném manželství požehnal mu Pán Bůh, že jest patnácti dítek zdárných otcem učiněn. Po smrti pak manželky své ani jiné pojmouti nechtěl, ani žádného pohlaví ženského až do své smrti se nedotekl. O císaři Antoniovi napsal Dion, což i o tomto císaři dobře se pověděti může: Vždycky byl sobě ve všem podobný a v ničemž si nikdá neměnil. Byl pak dobrý a nebylo na něm nic ošemetného.“

Když se Maxmilián ujal nástupnictví po otci, uvítaly to všechny hrady a zámky v říši s tichou radostí. Svoje bouřlivácké způsoby odložil, ale přitom si zachoval laskavý přístup k lidem. Ani jeho španělská manželka na tom nic nezměnila. Na rozdíl na Maxmiliána byla sice docela bigotní, ale Maxmilián ji miloval, a přitom si do ničeho od své sestřenky a manželky v jedné osobě mluvil nedal. Žil s Marií v manželství přímo vzorném, navzdory tomu, že se o nich roztrušovaly zvěsti o chystaném rozvodu. Co se týká víry, v tom si ti dva manželé skutečně vůbec nerozuměli, avšak přísně katolická Marie sama prohlásila: „Nikdy bych svého manžela neopustila, protože mi ve věcech víry ponechává naprosto volnou ruku.“ V neněmeckých částech říše byly vysoce oceňovány neobyčejné jazykové znalosti nového císaře. Dovedl plynně hovořit v příslušném zemském jazyce se šlechtou i obyvatelstvem, to znamená latinsky, německy, česky, maďarsky, ba i italsky. Trochu teď předběhneme dobu, ale když Maxmilián zemřel, tak lékaři našli pro jeho kuriózní jazykové nadání ještě kurióznější vysvětlení: Jak odpovídalo tehdejším obyčejům, byla lebka mrtvého otevřena, a zjistilo se, že mozkové obaly jsou pozoruhodně suché a teplé. Z toho usoudili, že to způsobily četné cizí jazyky, vysoká vzdělanost a velká moudrost.

„Na počátku nebáli se ho, ale milovali jej; nyní každým dnem ubývá dřívější úcty a lásky k němu.“ Ten raport byl o Maxmiliánovi. Svou panovnickou činnost zahájil naprosto jinak, než všichni očekávali. Všeobecně se věřilo, že po otcově smrti konečně ukáže svou pravou tvář. Tedy nikoli tu katolickou. Nic z toho se však nestalo. „Věci náboženství křesťanského se dotýkající nemohou být mečem řízeny a spravovány,“ tato a ještě další chvályhodné myšlenky se vylíhly ve správně zahřáté hlavě císaře Maxmiliána. „Žádný šlechetný a Boha se bojící a pokoj milující člověk také jináče nepoví. Tomu Pán Kristus a jeho apoštolové nás učili – meč jejich zajisté bylo jen učení slova božího a obcování křesťanské. Toho měli by ti vzteklí lidé slušně patřit a zkusit, že se víra tyranskými hlavami a ohněm nedá přemáhat. Vůbec mně se to nelíbí a nebudu toho nikdy schvalovat, leč by sám Pán Bůh na mně dopustil, že bych rozumu byl zbaven a zdivočil. Já chci bohdá osobou svou šlechetně, křesťansky a upřímně vše spravovat a kralovat, maje nepochybnou naději, že mi Bůh k tomu požehnání svého udělit ráčí tak, abych před Bohem u světem mohl ze své správy počet vydat.“

Takže nic nebylo změněno, žádné nařízení nebylo zrušeno, žádný nový zákon nebyl vydán. Zdálo se, jako by Maxmilián uvažoval, přešlapoval, vyčkával, jak se budou věci vyvíjet. „Vzrůstající nepřízeň ho zarmucovala, i hleděl získat opět náklonnost svých národů okázalými deklamacemi,“ toto hodnocení vyčteme u profesora Ernesta Denise, „ale poněvadž tyto neodpovídaly ničemu skutečnému, přispívaly jen k rozmnožení všeobecné nespokojenosti, a Maxmilián byl obviňován z obojakosti. Slovo to neústupně vtírá se do péra všem, kdo ho pozorovali zblízka, a v jistých rozhodujících okolnostech se vnucuje i nám. Není však úplně správné. Ve skutečnosti Maxmilián náležel k onomu druhu lidí, kteří při velké chytrosti ducha jasnosti mají více dobré vůle než ráznosti. Příslušel k četné škole bezděčných klamatelů, k těm, kteří slibují více než mohou splnit. Dlouhý jeho pobyt ve Španělích a jeho nesnadné styky s otcem vyvinuly v něm náklonnost ke lsti a zálibu k drobným prostředkům – tyto chyby vždy více byly zvětšovány cíli politickými, které sledoval a které byly v odporu s nejhlubším jeho smýšlením.“ Je to věru náramně těžké... totiž poznat u politika, zda se jedné o „bezděčného klamatele, který slibuje víc než může splnit,“ nebo jestli je to u téhož od začátku do konce záměr.

r_2100x1400_dvojka.png

Na svou první velkou zkoušku nemusel Maxmilián dlouho čekat. Přišla rychleji, než mu to bylo milé. Sedmihradský kníže Jan Zikmund Zápolský podnikl ve spolku s Turky nový útok proti habsburským državám v Uhrách. Maxmilián byl vystaven dvojí zátěži: věděl, že dokáže jenom s dobře vyzbrojenou armádou zadržet Turky, kteří jako vždy táhli na západ s mohutným vojskem, neměl však ani vojáky ani peníze. Co teď? Spěšně se obrátil na stavy o pomoc. Ty však bleskově zvětřily příležitost, jak využít choulostivou situaci ve svůj prospěch. Což znamená - ústupky. Především náboženské. Na zemském sněmu ve Vídni začaly vykonávat stavové na mladého císaře nátlak. Měl povolit svobodu náboženství podle augsburského vyznání, dokud by nedošlo ke konečnému uspořádání. Ale i v říši využili císařovu poněkud bědnou finanční situaci: katolíci si přáli, aby se Maxmilián přihlásil k jejich samospasitelné víře, a protestanti zase vehementně vyžadovali uznání svého náboženství. Do roztržky zasahovali papež i španělský král Filip, takže císař musel v každém případě naštvat jednu stranu. A jedna byla důležitá stejně jako ta druhá. Maxmilián nemohl zaujmout jasné stanovisko, takže disimuloval. Zatajoval. Zastíral. Mlžil. Až příliš mu bylo jasné, že ten pravý, nebezpečný nepřítel stojí na východě a čeká jen na to, aby porazil křesťanskou Evropu.

„Léta míjela bez vážných změn v Čechách. Zdálo se, jako by Ferdinand nebyl přestal panovat, a výroky Maxmiliánovy neměly více váhy, než pokud byl princem dědičným. Zpočátku ponechal správu království svému bratru Ferdinandovi tyrolskému a pokračoval s kurií vyjednáváním, počatým jeho otcem o přinavrácení kacířů – dožadoval se papeže, aby kněžím dovoleno bylo se ženit. Dlouho nepřicházel do Prahy. Věci německé, nová válka s Turky, dost těžká a málo slavná, byla mu důvodem i záminkou, jimiž omlouval svou nepřítomnost. Ale vše zevšední, i musil se konečně pustit do české otázky. Roku 1567. přijel do Prahy.“

Stínový premiér, stínový ministr, ba snad i stínový president, je-li kdes taký... ti všichni jaksi čekají v závětří, v pozadí, za společenským bukem, až přijde ta jejich chvíle, kdy se chopí moci. Jejich postavení je prozatím nepříliš výnosné, a ještě méně co platné, což ovšem nevylučuje nemilosrdný boj plný ostrých loktů a zubů o takový post. Případ Maxmiliána II. z rodu Habsburků nám ukazuje, že stínovým může být i politik, který má všecku moc ve svých rukou. On byl totiž Maxmilián takový... „stínový král“.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.